Čajové dýchánky aneb revolta zdola

Konzervativci nemusejí být pokaždé konzervativní. Američtí jsou toho příkladem. Jako kdyby chtěli čas od času naráz všechno převrátit. Je to snad nemoc? Když se levice ve světě po pádu komunismu více méně zklidnila, zesílilo soupeření o její vyhaslý aktivismus. Začalo to už o něco dříve. Kdo na konci 70. let 20. století strhl pozornost ke křesťanské pravici? Jedna podvratná skupinka.

Doprovázela vzestup Ronalda Reagana, amerického prezidenta v letech 1980 až 1988, vnesla téma „hodnot“ do politiky a přitáhla napravo Republikánskou stranu, jež se nacházela do té doby spíše v politickém středu. Kdo se o něco později zajímalo o jinou partičku, o intelektuály sdružené pod vlajkou neokonzervativismu? I oni byli připraveni obrátit vše vzhůru nohama. Po atentátech 11. září 2001 začali z části určovat americkou zahraniční politiku a přesvědčili prezidenta Bushe, že vojenskou operací v Iráku se arabský a muslimský Blízký a Střední východ natrvalo nakazí demokracií.   

Má se dnes brát vážně parta Čajových dýchánků (Tea Parties), nostalgicky vzpomínajících na americkou revoluci (1776-1783), díky níž se britské kolonie v Americe vytrhly ze závislosti na britské koruně? Mluvčí tohoto hnutí oživují vzpomínku na „Tea Party“ 16. 12. 1773, první akci vzpoury. Kolonisté z Massachusetts, přestrojení za Indiány, tehdy na protest proti daním diktovaným Londýnem vyházeli v přístavu Boston náklad čaje britských obchodníků a pod heslem „no taxation without representation“ vymezili do budoucna svůj zásadní princip: žádné zdaňování, které by neodhlasovali zástupci lidu.

Sobota 28. srpna 2010. Washington. Hnutí Tea Parties, založené v létě 2009, zmobilizovalo více jak 100 tisíc demonstrantů v centru amerického hlavního města. Kdo jsou ti Američané střední třídy rozzlobení na nenadálého protivníka, na vládu, kterou obviňují, že je utlačuje jako kdysi utlačovali Britové první americké kolonisty? Staromilci bez budoucnosti? Nový předvoj republikánské pravice? Lehká kavalérie velkého populistického hnutí?

Podle jednoho názoru lze v Tea Parties vidět nejnovější podobu útočné pravice, která by ráda ovládla Republikánskou stranu, ve volbách do Kongresu získala počátkem listopadu většinu a následně vyhnala demokrata Obamu z Bílého domu. Ostatně během „čajových dýchánků“ se mluví o věcech, které spojují republikány a nezávislé pravicové voliče: zásadním způsobem snížit rozpočtový deficit, přičítaný generačnímu vyděračství, odmítání nových daní, nadávání na programy sociální pomoci, obhajoba mezinárodní politiky, která si nebere servítky před nepřáteli Ameriky. Vše je přitom sladěno podle not, které zní silně nábožensky a vlastenecky. A nikoliv náhodou se hnutí dostalo do formy již několik měsíců před listopadovými parlamentními volbami.

Druhý pohled na „teapartiové“ hnutí soudí, že se jedná o proud nových radikálů republikánské pravice. Navíc prý může jít i o jev, který je širší a jeho podobu lze zachytit i v Evropě. Znějí tu hlasy o spiknutí. Na shromážděních padají výtky a nadávky na celou řadu zakuklených spiklenců, kteří mají na svědomí americké maléry. V popředí je samozřejmě Barack Obama, „keňský podvodník“, skrytý muslim, který podle slov jedné z mediálních hvězd „teapartistů“ Glenna Becka „chová hlubokou nenávist vůči bělochům“ a který vede Ameriku k „socialismu“.

Demokratický prezident není v názorovém světě „teapartistů“ jediný, kdo organizuje spiknutí proti Americe. Zlé perspektivy země mají na svědomí rovněž  G7, G20, OSN, federální fond, university orientované doleva. Klíč k posedlosti spiknutím může již hodně vousatý analytický článek Richarda Hofstadtera, profesora Columbia University z listopadu 1964. Nese název „Paranoidní rysy v politickém životě Ameriky“ (The Paranoid Style of American Politics). Podle této interpretace je hnutí Tea Parties nejnovějším projevem nutkavého poblouznění, které se opakovaně vrací do amerického veřejného života.

Nejoriginálnější výklad „teapartismu“ nabídl esejista Mark Lilla v březnovém čísle časopisu The New York Review of Books. Hnutí Tea Parties přesahuje podle jeho názoru tradiční alergii americké pravice na vládní zásahy a regulace. Odmítání elit, expertů a parlamentu, zkrátka každého, kdo si údajně monopolizuje právo na vědění nebo moc, přerůstá do posedlosti a chorobného pocitu ohrožení svobody. Touto tendencí jde hnutí za hranice běžného populismu americké pravice.

 „Teapartismus“ nazíraný touto optikou je manifestací sílícího rozhořčení nad společností, jejíž regulovanost nepřestává narůstat a v níž experti nařizují „co si myslet o globální oteplování a kdy si zapnout bezpečnostní pás nebo nasadit přilbu“, jak kouřit nebo spíše nekouřit, jak používat mobilní telefon, apod. Čajové dýchánky jsou tudíž „revoltou zdola“, jsou protestem proti společnosti, která se utváří na základě diktátu „expertů“. Řekl bych, že část Evropanů je už naladěna na stejnou notu. „Teapartismus“ je chytlavý. Nedivil bych se, objevíme-li zanedlouho jeho evropské epigony. Pokud už s námi nejsou.