Bez lidství to nepůjde

„Úcta k životu“ jako východisko pro dialog křesťanů s islámem? Něco takového navrhuje jeden z příspěvků ve sborníku, jež vychází u příležitosti šedesátin naší známé intelektuální osobnosti. Zní to hezky, byť z toho cítím beztvarou opatrnost. Nejvíce mi ale vadí, že se někam vytratil člověk. Mám tomu rozumět tak, že by v dialogu s muslimy vadil?

Dá se to pochopit, ale těžko přijmout. Člověk bez Boha pro někoho hodnotu zřejmě nemá. Věřící, uctívající, klanící se, odevzdávající se, to ano, jen ne, prosím, člověk sám o sobě.

A přitom bez člověka by žádné náboženství nevzniklo. Je to přece člověk, kdo se zmítán mezi vírou a nevírou, mezi rozumem a ilogismem chytá tajemství. A chystá se ho jako ten, kdo sklouzávaje do propasti bere za vděk každým stéblem jako nadějí. 

Nepamatuji si doslovně vyznání Simony Weilové, francouzské filosofky židovského původu, jež přijala za své křesťanství. Ale vím jistě, že ukřižování, toto spoluutrpení božsko-lidské nebo lidsko-božské, bylo pro ní podstatou křesťanství. „Bez Ukřižování bych se necítila křesťankou“. Kdo toto pochopí, nepřistoupí na představu mezináboženského dialogu jako výlučnou disputaci o víře v Boha. Vypadne-li z takového dialogu člověk, změní se v překřikování hluchých.

Zájmem o lidství, o člověka, přesahuje křesťanství všechna ostatní vyznání. Chtějí-li křesťané  vést dialog s jinými náboženstvími, jsou nuceni z humánní dimenze své víry slevovat, či dokonce o ní raději nemluvit. Shora zmíněná „úcta k životu“ je důkazem. Raději nedávejme najevo, že nás naše víra učí chovat úctu rovněž k člověku. Ti druzí v rozhovoru by nás mohli podezírat, že jsme pro přílišnou lidskost málo zbožní, ne-li nezbožní.   

K čemu pak ale takový dialog? Nebude-li názorovou výměnou výhradně o lidském, nemá žádnou cenu. Na lidském máme šanci se domluvit, na podobě Boha nikoliv.