Všechna náboženství spoléhají na mobilizaci davu. Ale islám disponuje něčím, co ční nade vše. Žádný despota muslimského světa, který se dostal k moci v období dekolonizace, si nedovolil sáhnout na dav věřících. Konaly se honby na Muslimské bratry, zabíjeli se jejich vůdcové, byli uvrhováni do věznic s tím, že pokřivují pravou víru. Leč mešita byla a je posvátná. A stala se jediným místem pro shromažďování arabského davu. Proto je po léta nejsilnější politickou silou v arabském světě islamismus.
„Když jsem ještě byla praktikující věřící, vzpomínám si, jaké operace si žádalo modlení“, vypráví jedna bývalá muslimka. „Bylo třeba se omýt, natáhnout si kobereček ve směru k Mekce a pak provádět patřičné rituální pokleky a poklony s dotyky čela o zem. Byla jsem myšlenkami sice jinde, ale modlitba byla povinná a pokud bych ji nevykonala, hlídači pravověrnosti v rodině by mně to patřičně připomněli.
V mešitě to bylo jiné. Tam jsem byla mezi ostatními ženami, všemi zcela zahalenými, a pod námi ve větším sálu se shromažďovali muži. Všichni jsme se obraceli k Mekce a prováděli gesta odevzdanosti. Pouze tehdy jsem v jistém chvíli pocítila jistý záchvěv nadšení. Bylo to na konci modlitby, kdy jsme všichni sborově pronesli halasné Ámín. Srdce mi bušilo, byla jsem součástí davu věřících a cítila jsem jeho sílu.
Když jsem viděla záběry davů v Káhiře, snadno jsem si představila ten silný pocit jednoty, který je zachvacoval. Mnoho televizních diváků na Západě se s tisícovkami manifestujících ztotožnila. A spolu s nimi žádali konec diktatury. Komentátoři dělali srovnání s revolucemi ve východní Evropě v roce 1989. Srovnávání davů západních a muslimských ovšem nebere v úvahu hluboký rozdíl. Motivy, které ženou národy severní Afriky a Středního východu k tomu, aby zaplavovaly ulice, jsou různé. Ale nic je nespojí lépe než kolektivní modlitba, zvláště ta páteční. Mešita stejně jako ulice. V tom vězí klíč k pochopení této revolty“.
Kdo čeká na vyústění arabských revolt ve stylu 1989, to znamená umírněný přechod k nenáboženské demokracii a k pluralismu, nedoceňuje, že stoupenci demokracie postrádají zkušenost. V Evropě mohly postkomunistické národy na něco navázat. Arabové něco podobného postrádají. Muslimské bratrstvo působí mezi Araby od roku 1928 a pouze opakuje tradici čtrnáctset let odevzdanosti.
„Věřící aspirují na Boží sílu“, píše Elias Canetti v knize Masy a moc. „Boží moc sama jim nestačí. Bůh je příliš daleko a nechává jim svobodu. Soustavné čekání na příkaz, jemuž velice záhy v jejich životě zasvěcují tělo a duši, je hluboce poznamenává a trvale ovlivňuje jejich vztah k druhým“.
Mubárakové a Kaddífíové nespadli na Blízkém a Středním východě z nebe. Vytvořila je absence svobody v masové kultuře islámu. V této civilizaci platí, že je třeba uvyknout si na odevzdanost a poslušnost v útlém věku. Mám stále na očích děvčátka s prvních tříd, která přicházejí do pařížské alžírské školy s islámskými šátky na hlavičkách. Pokud je zakázáno diskutovat s otcem, s učitelem, s imámem, stává se podřízení se diktatuře téměř druhou přirozeností. V této souvislosti jsou jedinými prostředky, jak přežít, konspirace, manipulace, intrikování a korupce. Ti, kteří touží po moci, se obávají, že jakákoliv dělba moci a vlivu by znamenala přiznání slabosti a ponížení. Pokud se pozice získá, stává se trvalou, což platí od nejnižších úředníků až po prezidenty.
Kultura, která drezíruje své členy v odevzdanosti a poslušnosti, osciluje mezi obdobími apatie, které přerušují výbuchy nespokojenosti. Jsou-li arabští vůdcové ve funkci na doživotí, buď jmenují své syny jako nástupce, anebo nakonec musejí vzít do zaječích.
Co mohou najednou dělat muslimské davy, aby se nepodobaly myškám, které si myslí, že jsou na svobodě, i když jsou na dosah tlapek kočky, která si s nimi hraje? Musejí si nejprve uvědomit, co utváří ono prostředí, v němž se tak daří diktaturám. Po dlouhou dobu sloužila pro arabskou ulici cizina jako zástupná příčina všech neštěstí, která Araby potkávala. Je pohodlné si stěžovat na sionisty a na Ameriku. Přiznat si vlastní neschopnost a vady je obtížnější.
„Nepotřebujeme vůdce“, pravil v televizním záběru jeden egyptský demonstrant. A dělalo to dojem obecného mínění. Takovou averze dává smysl, pokud víme, jak to v arabském světě chodí. O tom, co umožňuje moc diktátorů, se bude mlčet až do té doby, než se moci chopí nějaký jiný tyran, aby osvobodil národ od toho bývalého. Nový člověk pak jen obnoví starou infarstrukturu zavírání úst a mučení.
Je možná revoluce bez vedení? Kdyby nebylo vůdců, k převratům roku 1989 by nedošlo. Bez vůdců se riskují zmatky a nestabilita, které vystřídá nová éra diktatury. Po demokratickém intermezzu se dostaví státní převrat nebo šaría zavedená vládou Muslimského bratrstva. Proto se dav musí změnit v hnutí. Musí se naučit vybudovat instituce, z nichž vychází společnost občanů. Žádat odchod diktátorrů nestačí. Je třeba formulovat požadavky, změnit ústavy a vytvořit nové. Tady by Západ mohl pomoci nejlépe.
Samotné Araby čeká úkol zásadní. Musejí se odnaučit kultuře odevzdanosti, která jednou stranou vychovává k povinné poslušnosti a druhou plodí aroganci moci. Žádný nezměnitelný osud je natrvalo nepředurčil k existenci pod knůtou tyranů a hysterických fanatiků. Svobodu v plném slova smyslu získají jen tehdy, pokud se dokáží osvobodit z názorové a zvykové struktury, která ovládajíc muslimské davy, vnucuje se sama od sebe.
