Radikální ideologie politického islámu vystupující dnes často pod názvem islamismus bývá nezřídka označována nálepkou islamofašismus nebo fašoislamismus. Je otázkou, zda si tímto přirovnáváním islamismu k fašismu nezmenšujeme možnost pochopit tento jev. Vyznavači islamismu sice opakovaně prokazují schopnost jednat barbarsky na způsob fašistických praktik z minulosti. Přesto ani nejradikálnější islamismus není zcela totéž co barbarské pohanství fašistů.
Fašismus oslavoval národ. Islamismus odmítá uzavírat muslimy do národních hranic. Naopak se jich hodlá zbavit nahrazením národa celosvětovým společenstvím věřících. Fašismus se utvářel jako účelová, hierarchizovaná struktura a technokratická státní organizace. Islamismus vychází z principu rovnosti a pragmatické jednání, pokrok a stát ho nezajímají. Jde o názorové hnutí, nabízející stoupencům vykoupení duše, nikoliv těla. Fašismus byl naopak antiklerikální a vyzdvihoval tělesnost a fyzickou sílu. A co je nakonec nejpodstatnější, islamismus stojí jen o muslimy a neprojevuje se universalisticky, zatímco fašismus dokázal okouzlit Argentince, Brity, stejně jako Italy, Japonce nebo Francouze.
Lze namítnout, že se za fasádou islamistické ideologie působí zcela věcné zájmy a ambice národní politiky. Například ztracenou moc chtějí znovu získat sunnité v Iráku, v Egyptě a Jordánsku touží po moci Muslimské bratrstvo, al-Káida by se ráda zmocnila Saúdské Arábie a Islámská fronta spásy Alžírska. Ale každá ideologie má dvě roviny. Jednu představuje manipulace, která vychází ze zájmů vůdčí elity, druhou tvoří způsoby a postupy ovládání mas. Islamismus získává podporu náboženským apelem na cítění muslimů, jež se prezentuje jako odlišné, případně nadřazené, nad způsobem, jak cítí a prožívají realitu lidé na Západě.
Nám na Západě dělá potíž pochopit tuto „duchovní“ podstatu islamismu, tento jeho náboženský rozměr. Proto nás tak snadno svádí pokušení dávat rovnítko mezi islamismus a fašismus. V tomto ohledu jsme cosi jako zajatci naší vlastní pokročilosti. Religiozita a náboženské cítění nás opustily a tak obtížně chápeme, že v ostatních civilizacích je víra čímsi velice reálným. Politizujeme islám více než to dělají samotní muslimové, protože už nejsme schopni pochopit neracionální pojmy a dávat jim za pravdu. Navíc věříme v pokrok, což je naše náhražková víra, a nejsme schopni pochopit, že pro ostatní něco takového nemusí znamenat nic. A nedokážeme pochopit, že někdo jiný může brát vážně takové mýty jako společenství věřících, obnova chalífátu či ráj pro mučedníky.
Z hlediska toho, čím jsme se my na Západě historicky stali, je téměř nemožné, že bychom někdy islamismus vůbec pochopili. Jsme tudíž odsouzeni s ním bojovat naslepo. Útěchou nám může být to, že islámští radikálové s námi bojují se stejnou zaslepeností a nechápou nás o nic víc než my je. Pro radikála islamismu je Západ v pravdě ďábelský, stejně jako pro nás je islámský radikál skutečným fašistou.
Je také otázkou, zda se dá pohlížet na islamismus jako pojem všem stejně srozumitelný. Není na jedné straně výtvorem Západu, který po zániku sovětského bloku hledal nového nepřítele? A není na straně druhé straně výmyslem politických vůdců z muslimského světa, kteří se spojili pod společným svazkem různých teritoriálních požadavků? Jsou palestinský Hamás, alžírská Islámská fronta spásy, al-Káida, libanonský Hizbulláh a afghánské hnutí Tálibán součástí téhož islamismu? Daly by se uspokojit všechny ty opakující se islamistické požadavky jako mír v Palestině, politické reformy v Egyptě a Saúdské Arábii, atd., jeden po druhém? Leč o tom lze je teoretizovat. Kdo vlastně ví, s čím by se islamistická hnutí v každém z těch případů vlastně spokojila? Islamismus chce vše. A uspokojit ho může jen totální zničení protivníka.
Ještě před takovými deseti lety bylo možné jednotlivá islamistická hnutí rozlišit. Dnes to už neplatí. Islamismus se globalizoval a to jak prakticky, tak metafyzicky. Všichni radikální islamisté sní nyní o obnově chalífátu. Jeruzalém, Alžír, Rijád, to jsou jen etapy na cestě ke konečné metě. Válka představ o světě mezi islámem a Západem nemá momentálně východisko a nemůže skončit rozumným mírem. Bůh a Ďábel přece nemohou podepsat mírovou smlouvu. I tomto stavu beznaděje si nelze odpustit racionální úvahu a přestat se snažit hledat navzdory realitě, vzpírající se zdravému rozumu, pozitivní východisko.
Nabízejí se dvě cesty. První by se dala označit jako americká. Je to sázka na liberální demokracii v muslimském světě. Demokracie může změnit chování lidí a spolu s ní jdoucí uspokojování materiálních tužeb lidí by pak mohlo postupně vytlačit spoléhání se na perspektivu posmrtného ráje. Tato cesta má své průkopníky. Američtí puritáni se stali podnikateli a mnozí Turci, ač muslimové, se dokázali stát Evropany. Je to cesta sice velice dlouhá, ale nelze o ní tvrdit, že je iluzí.
Druhé východisko z krize by se mohlo inspirovat francouzským příkladem. Předpokladem je reforma islámu po způsobu křesťanství a následně přijetí veřejného občanského prostoru jako prostoru nenáboženského. Ale toto schéma je ještě abstraktnější než americká cesta, neboť islám není „reformovatelný“. Není to církev, nemá papeže a celý široký vějíř interpretací jdoucích od přísného fundamentalismu až k liberálnímu modernismu se v islámu již v minulosti objevil. Boj mezi muslimskými tradicionalisty a reformisty trvá již skoro tisíc let. Vyzývat muslimy k reformě jejich náboženství je tudíž výrazem nepochopení, že progresivní a liberálně orientovaní muslimové už v islámu jsou. Ale jak je nyní podpořit? Pokud jim budeme pomáhat, riskujeme, že je zkompromitujeme. Tedy je alespoň uznávejme a naslouchejme jim. Konec konfliktu mezi islamismem a Západem přinese jen vítězství osvícených muslimů v muslimských zemích, vítězství toho, co francouzský arabista a islamolog Jacques Berque kdysi nazval „pokrokovým islámem“.
Připomeňme si také, že již v polovině 19.století působil v Egyptě vzdělaný imám, jenž si osvojil ve Francii západní vzdělání a pak se stal poradcem panovníka a velkým modernizátorem Blízkého východu, jménem Rifáa at-Tahtáwí (1801-1873). Znal korán lépe než jeho kritici, tvrdil, že zbožnost vyžaduje vzdělání a prosadil proto zřizování škol pro dívky. Když dnes cestujeme muslimským světem, narazíme sem tam na osvícené imámy, dědice a potomky Rifáa at-Tahtáwího. Jejich zápas je zdravý a dobrý. A jejich islám nevede ani k islamismu, ani k fašismu.
