Výbuchy nespokojenosti arabského mládí se přenášejí ze jedné země do druhé. Od Západu k Východu. Touha po demokracii je sympatická a zní nadějně. Nehrozí však nebezpečí, že bude ukradena a zaneužita silami, které se na vlně nespokojenosti zatím jen vezou? Signály takové změny se dají tušit v bouřích, která zvládly na Bahrajnu. Jedná se snad o první záblesky na cestě k přetvoření prodemokratického zápalu v nebezpečné soupeření zájmů sunnitského islamismu, jehož historickým centrem je Egypt, a šíitské islamistické molláhokracie v Íránu?
Malý, miniaturní ostrov s 600 tisíci obyvateli, ostrovní království, které je nejmenším státem Arabského poloostrova, se nečekaně mění v jedno z velkých rizik „arabského jara“. Není to proto, že by bahrajnské zásoby ropy byly pohádkové. Naopak jsou patrně už téměř vyčerpané. Bahrajn nemá žádný vliv na světovou ekonomiku. Leč jeho populace je z 60% šíitská, zatímco vládnoucí rodina je sunnitská.
Mezi trůnem a poddanými tedy nestojí jen obvyklá propast bohatství a moc jedné královské rodiny, opírající se o armádu. Ve je rovněž hře střet dvou hlavních větví islámu. A znásobuje konflikt sociální a politický. Manifestace z posledních dnů staví na scénu protestující, kteří chtějí skoncovat s diskriminací, která po léta dopadá na bahrajnské šíity. Monarchie může ovšem těžko připustit více svobod. Riskovala by, že jako vládnoucí sunnitská menšina ztratí v otevřenějším politickém prostředí legitimitu.
Už svržení Saddáma Husajna vedlo k předání moci v jedné arabské zemi šíitům. Pokud by manifestace na Bahrajnu uspěly, mohly by se i další státy Arabského poloostrova, které jsou většinou sunnitské, dostat do konfliktu se svými šíitskými menšinami. Ohrožena je především Saúdská Arábie, kde se šíitské menšiny koncentrují do oblastí ropných nalezišť.
Bahrajn se tak náhle změnil noční můru pro okolní státy a zvyšuje riziko plynoucí ze závanu touhy po svobodě, jenž pronikl už i na pouštní poloostrov Arabů. Ropné monarchie mají důvod se obávat, aby demokratická nákaza střední třídy a mladých nezaměstnaných s diplomy nenabyla prošíitský ráz. Proto nepřekvapuje horečná diplomatická aktivita v rámci Arabského poloostrova. V minulých dnech se setkali na mimořádné schůzi v Manamě, hlavním městě Bahrajnu, ministři zahraničí ropných monarchií, aby vyjádřili „plnou podporu“ Bahrajnskému království. „Naše bezpečnost je kolektivní odpovědností a jakékoliv mezinárodní zasahování je nepřípustné“, vyhlásili do světa.
Není zcela jasné, komu je toto varování určeno. Lze tušit, že směřuje na šíitský Írán, který apeluje na bahrajnské vládce, aby „vzali vážně požadavky obyvatelstva“. V Teheránu se mezitím chystají nové politické procesy s představiteli opozice. Apel k nevměšování míří ovšem i na USA a americkou vládu. Krize na Bahrajnu Washington znepokojuje a americký prezident Obama prohlásil, že „je proti použití násilí“.
Arabským ropným monarchiím vadí americké sympatie pro demokratizační požadavky arabského mládí. Dnes na Bahrajnu, podobně jako včera v Káhiře. Washington by určitě nechtěl, aby konflikt dostal náboženský nátěr a následně pak vzrostlo riziko, že se protestního hnutí zmocní Írán. Není divu. Na Bahrajnu kotví 5. americká flotila a námořní síly USA operující v Perském zálivu využívají ostrova jako domovského přístavu.
Nepokoje na Bahrajnu možná zůstanou jen epizodou „arabského jara“. Mohly by však zasít sémě vážné regionální zápletky v podobě šíitsko-sunnitské rivality. Pro „arabské probuzení“, sympaticky lákající omamnou vůní tuniského jasmínu k novým začátkům, by to byla smrtící rána.
