Antirouhačská karta islámu

Na chodbách a v sálech OSN v New Yorku a v ženevské filiálce mezinárodní organizace se více jak deset let svádí tichá bitva. Má filosofické pohnutky a ideologické cíle. Jedná se o jakýsi intelektuální převlek očekávaného „střetu civilizací“, s jehož definicí přišel před téměř dvaceti lety Samuel Huntington.

Od roku 1999 se každý rok snaží 57 zemí Organizace islámské konference (OIK) přitvrdit v komisi pro lidská práva OSN pojem „hanobení náboženství“. Toto označení je eufemismus, kterým se kryje skutečný cíl: vnutit světu odsudek „rouhačství“ podle hledisek islámského práva. A každý rok se proti těmto pokusům ostře staví západní země spolu s Latinskou Amerikou a Afrikou ve jménu svobody slova a s odkazem na mezinárodní právo.

Co je to rouhačství? Historie náboženství má jasnou odpověď. Rouhat se, to je odmítat poslušnost jako náboženský závazek. Z něčeho takového táhne závan středověku. Proč je pro muslimy, nebo jejich autority, tato otázka dnes tak zásadní, že jim stojí za to, aby s ní soustavně operovali? Oficiálně je kampaň zemí OIK kryta rouškou ochrany náboženství a věřících obecně, bez ohledu na vyznání. V podtextu jde ovšem o boj proti „islamofobii“, která se podle muslimů světem nebezpečně šíří.

Skutečný zájem může být jiný. Pokud již více jak čtvrt století sledujeme oživení islámu, víme, že má více zdrojů. Nejen vítězství islámské revoluce v Íránu na konci 70. let, reislamizaci shora placenou bohatými ropnými státy Perského zálivu a především Saúdskou Arábii, ale také reislamizaci zdola, který má původ v afghánském „džihádu“. Reislamizační tendence spolu přitom soupeří. V jednom se ovšem shodnou. Je třeba obnovit poslušnost ve společnostech, v nichž sice zůstavají hluboce ve vědomí lidí zakořeněné zvyklosti a tradice, ale zároveň tam silně působí lákadla modernizace. K čemu lépe připoutat poslušnost lidí než k nadlidskému, o čemž se nedá diskutovat nebo o čemž se dá zakázat diskutovat.

Poslušnost se lze vynutit právě hrozbou trestu v případě deliktu rouhačství. Není náhodou, že aféra Satanských veršů koncem 80. let povzbudila reislamizační úsilí. Byla takovým prvním testem, zda návrat ke strašení rouhačstvím a k operování s ním funguje. Ukázalo se, že muslimské prostředí zůstává věroučně citlivé, že se dokáže pohoršovat a urážet, je-li mu vhodně naservírováno údajné napadení víry jako útok na samotnou muslimskou čest. Zároveň se ukázalo, že aférou, která kontestovala západní svobodu slova a vyjadřování, lze veřejné mínění Západu docela snadno vyprovokovat a vyvolat v něm nechuť k islámu. To bylo dobré východisko k dalšímu prohlubování pocitu ohrožení muslimského společenství. Takto živená „islamofobie“ snáze vhání světové muslimstvo do společného stáda a rozděluje svět na my a oni.

Reislamizace diktovaná zájmem o obnovu společenské poslušnosti používá dva nástroje. Vedle obnovování úcty k náboženství je to posilování muslimské hrdosti, obojí přitom dvojsečné. Doma dovoluje likvidovat náboženské kritiky a venku provokovat a dráždit moderní svět. Proto se se vrací móda závojů a ženského zahalování, salafistické manýry, a to vše se zatahuje do Evropy a na Západ, kde by naopak muslimské menšině při dobré vůli a opravdovém zájmu žít s ostatními společně slušela zdrženlivost a vstřícnost.  Modi operandi všech tří podob reislamizace jsou zastrašování a trestání, provokování a urážlivost, přesvědčování a cinkání zlaťáky.

Na mezinárodní úrovni přichází „protirouhačská“ kampaň ke slovu v roce 1999. Tehdy muslimské země prosazovaly v komisi OSN pro lidská práva rezoluci odsuzující „hanobení islámu“. Vzešla z toho nakonec nakonec rezoluce, v níž se praví: „Všechny státy se vyzývají, aby učinily opatření proti nenávisti, diskriminaci, netoleranci a násilnostem, zastrašování a donucování motivovaným náboženskou nesnášenlivostí, včetně útoků proti kultovním místům, a aby posilovaly porozumění, toleranci a respektování svobody vyznání a náboženství“.

V dané době přijala komise OSN pro lidská práva daný princip s tím, že „hanobení islámu“ bylo rozšířeno na „hanobení náboženství“. Daná rezoluce má deklarativní, nikoliv donucovací ráz. K jejímu plnění nelze nikoho donutit. V letech 2001 až 2010 se platnost rezoluce každoročně obnovovala pomoci většinového souhlasu, včetně hlasů Číny a Ruska, stálých čenů Rady bezpečnosti OSN.

Vzdor opakovanému souhlasu se diskuse na rezoluce každoročně přitvrzuje. Argumentace se zostřuje, Západ zintenzivňuje svou činnost v diplomatických kuloárech a počet zemí, které považují „hanobení“ víry za nějak zásadní otázku, se přes úsilí zemí OIK zmenšuje. Muslimské státy opakovaně upozorňují na „růst protináboženské kultury a rétoriky“ ve světě a odsuzují šířící se zvyklost „ dělat z muslimů teroristy“, zejména po 11. září 2001. Když však nenacházejí potřebnou většinu mezi zeměmi světa, snaží se alespoň o to, aby se zákaz „hanobit náboženství“ dostal jako zmínka do základních dokumentů OSN.

V optice západních zemí se tyto antirouhačské snahy stále jasněji jeví jako prostředek k omezování svobody slova, zejména ze strany opozice vůči autoritativním režimům v muslimských zemích a rovněž ze strany tamních náboženských menšin. Za podpory skupin obránců lidských práv a svobody slova a zástupců všech náboženských vyznání a bezvěrců se západním zemím podařilo v minulém roce pozměnit smysl původního textu.

V současné verzi odsuzuje komise OSN pro lidská práva „netoleranci, diskriminaci a násilí“ zaměřené vůči věřícím všech náboženských vyznání ve světě a odsuzuje „podněcování k náboženské nenávisti vůči věřícím“. Vlády jednotlivých zúčastněných zemí jsou vyzývány k tomu, aby takovým projevům bránily.

„Lidská práva nechrání a nesmí chránit věroučné systémy“, odmítají zástupci EU  při jednáních komise OSN pro lidská práva v Ženevě pokusy muslimských zemí vytvořit kolem jejich většinové víry hráz nedotknutelnosti. I když jde o srozumitelný princip, zástupce zemí sdružených v Organizaci islámské konference nepřesvědčuje. „Pokud západní země dostatečně nechrání muslimské věřící, nevzdáme se boje za uznání platnosti zákon proti rouhačství“. Jinými slovy řečeno, pokud nám budete ustupovat, bude dobře, pokud nikoliv, zle pro vás.