Aleluja aneb o dialogu kultur

Za pár dní budeme rozsvěcet vánoční stromek, pojídat štědrovečerního kapra, poslouchat Rybovu vánoční mši a vůbec dělat vše kolem vánoc, co bereme jaksi automaticky, ale co nám zároveň nezřídka připadá vyčpělé, omšelé a přežilé. Händelův Mesiáš a výstavy islámského a perského umění inspirují v předvánoční Paříži k zamyšlení. Nad dialogem kultur a otázkou, zda tradice stojí za to.

Orientální víla s děťátkem. Kresba ze 17. století z Íránu. Ohlas křesťanské ikonografie v perském prostředí.

Oratorium G.F.Händela je mimořádné hudební dílo. Dokonce snad geniální. Během nějakých dvou hodin vám představí v kostce celé jádro křesťanské teologie. Ideální volba pro hudbu adventu. Od podzimu jsem se potýkal v jednom pěveckém souboru s tenorovým partem sborové části. Dva naše koncerty v katedrále na pařížské třídě Jiřího V. na samém počátku letošního očekávání „příchodu“ zázračné štědrovečerní noci byly odměnou za dvouměsíční práci. Při sborovém Aleluja, jež se již dostalo mezi populární vánoční melodie globalizovaného světa a jímž končí druhé dějství oratoria, naše pěvecká blaženost dostoupila vrcholu. Nebýt krunýře kostelního stropu, jistě by obrazně řečeno „oslovila nebesa“.

Narození, smrt, vykoupení. Křesťanská triáda, rozbíjející černobíle vidění světa, aniž by rušila dualitu lidského světa, v němž věčně zápasí dobro se zlem. Händelova hudební interpretace výlučně biblického textu zavání naftalínem jen zdánlivě. Mísí se v ní prostá radost z jednoduchého libozvučného akordu, veselé rytmy a smutná tempa, jímavě sentimentální názvuk pastýřské noci, tolikrát recyklovaný známými koledami a pastorelami, shluky šestnáctinek, prověřující technickou bravuru pěvců a až marketingově líbivé vzhledem k jejich schopnosti okouzlit i mnohé hudebně neotesané ucho. Recitativy, jednohlasé hudební přednesy, sbližující barokní hudební formu s moderním muzikálem. Že znějí monotónně? Nevadí. Dotvářejí děj. Křesťanské učení není strohým výčtem přikázání. Naopak. Je to velice dramatický příběh. Nechybí mu „story line“, onen nevyřčený příkaz dneška, jež zajišťuje sdělnost, dělá publikum a následně prodává.

Jen nějaké dva kilometry proti proudu Seiny jiné universum pro dialog s kulturou. Louvre, největší muzeum a galerie světa, nabízí ponor do světa islámského a perského Orientu. Umění z let panování perské dynastie Safíjovců v Íránu v 16. až 18. století je poetické, hýří barvami a lákavými iluzemi. Zpěv o světě plném rozmanitých rostlin, květin, zvířat a lidí. Naopak vrcholná islámská díla z kolekce chystaného muzea Aga Chána v Torontu mluví méně básnivou řečí. Vane z nich racionalita účelového poznání a vědy, tak typická pro počáteční muslimský výboj, jenž měl v sobě často více praktické věcnosti než věroučného fanatismu.

Dobývat je jiná věc než řídit a spravovat veleříši. Nejen revoluce požírají v dějinách své děti. I velká náboženství, která chtějí přežít počáteční vzmach a zařadit se do běžného života, musejí často obětovat své zélóty. Arabští nomádi, vyzbrojení novou vírou, se vyvalili na sever, západ a východ od své domoviny. Co ale dál? Jak spravovat říši táhnoucí se od Zaragozy na Iberském poloostrově k Samarkandu ve Střední Asii? Záhy poznávají, že i to jejich „nejlepší náboženství“ nestačí. Věčné „boží slovo“ neudrží říši navěky, byť by se spojilo s terorem a násilím. Otevřít se poznatkům národů a etnik ovládnutých území bylo zcela logické. Arabsko-islámský dialog s řecko-římskou, perskou a indickou antikou to není diskuse o náboženství. Jde o vzájemnou inspiraci a interakci uměleckou, vědeckou a celkově vzato kulturní. Kupodivu se jednalo převážně o dialog tvůrčí, nikoliv o ničivý střet civilizační, byť válčit se nezapomínalo. Skutečná zkáza však přichází až s Čingischánem, Tamerlánem a dalšími mongolskými dobyvateli. Pravda, jejich muslimství bylo dočasné a účelové. Nikdy zcela nevymazalo mongolskou podstatu těchto snílků o světovládě.

Echo Händelova Aleluja a okouzlení nad krásami islámské minulosti nemohou odsunout v zapomnění, že dialog kultur je dnes jaksi jednosměrný. Poslechnout si Mesiáše nepřišel žádný muslim a také v Louvru na výstavě jejich vlastních tradic jsou muslimští návštěvníci raritou. Na nedávném pařížském semináři o stavu východního křesťanství zazněla alarmující slova. Počet křesťanů v muslimském světě prudce klesá. „Naše budoucnost závisí na vás“, prohlásil na adresu zástupců východních křesťanů jeden z řečníků. „Přežití křesťanů v arabském světě už není záležitost výlučně náboženská. Jde tu o přežití naší civilizace“.

Laciná propaganda v očekávání křesťanských svátků? Nikoliv. Pouhé konstatování holých a hodně nepříjemných skutečností. Situace křesťanů Orientu se soustavně zhoršuje. Orientální Židé, po staletí tradiční komunita žijící pokojně vedle Arabů a muslimů v celé severní Africe a na Blízkém východě, už na arabsko-muslimské půdě nejsou. S několik posledními jsem hovořil před více jak 30 lety ve starém Damašku. Křesťané je brzy budou následovat. I pro ně se stává život v dnešních muslimských zemích stále obtížnější. Knězi chaldejské církve, kterého jsem potkal před dvěma lety v Hamadánu v Íránu, by bylo jistě nehodné si stěžovat. Ale z jeho řeči se dalo vycítit, že 10 tisíc íránských východních katolíků nemá se svou vírou snadný život. I když se budeme snažit vidět situaci co možná nejpozitivněji, musíme chtě nechtě konstatovat, že tyto zprávy jsou tvrdou ranou pro muslimy, kteří věří v umírněný islám, v náboženskou toleranci a vzájemný respekt.        

Za pár dní budeme rozsvěcet vánoční stromek, pojídat štědrovečerního kapra, poslouchat Rybovu vánoční mši a vůbec dělat řadu dalších typicky vánočních činností a gest. Ač si to nepřipouštíme, všechny ty zvyklosti, to není nic samo sebou a může to lehce zmizet a zaniknout. Vše dohromady to dělá kulturu, jejíž trvání závisí opravdu jen na nás. Možná to ještě ani netušíme, ale není vyloučeno, že se na skluzavce k přetvoření či zániku jedné tradice už nacházíme. I kdyby, je kvůli tomu nutné plakat? Kritické množství se přizpůsobí a pravnuci nebudou vědět nic. Škoda jen toho Aleluja. Znělo nám tentokrát tak krásně!