A Bardotka stvořila ženu

„Mám po krk toho, jak nás tato populace tahá za nos, jak nás a naši zemi ničí vnucováním svých zvyků“. Slova z otevřeného dopisu francouzskému ministru vnitra Sarkozymu před třemi lety. Islámská zvyklost podřezávat skopce u příležitosti svátku Íd al-kabír pobouřila militantní ochránkyni zvířat. Za uvedený výrok byla pohnána k pařížskému soudu, který ji následně odsoudil za „podněcování rasové nenávisti“ k pokutě 15 tisíc eur. Kdo by neznal její jméno. Brigitte Bardotová! „Bardotka“, jak si ji přivlastnila naše generace.

Ikona ženské emancipace a sexuální svobody, která vpadla do poválečné éry, uplakané, upjaté a sešněrované zákazy a příkazy, jako vše převracející větrná bouře. Žít volně a radovat se. Takové poselství jsme četli z filmů, v nichž hrála. Život herečky, s dnešní pětasedmdesátkou na krku (28.9.), zrcadlí názorový vývoj světa za poslední půl století. Od rozesmátého a sluncem zalitého „světa, která patří nám“, k úzkostlivé obavě z toho, co nás čeká. Od spontánní víry v pokrok ke křečovitému konzervativismu.

„Bardotka“ stvořila novou ženu a převrátila mravy. Ženu dítě, poslušnou a pokornou, vyhání žena jako emancipovaná svůdkyně, provokatérka, naivka a nestyda. „Staneš se nedosažitelným snem ženatých mužů“, předpověděl Bardotové Roger Vadim, když se s ní oženil a pak ji obsadil do svého filmu A Bůh stvořil ženu (1956). Po následující tři desítky let se její temperamentní mambo z tohoto kultovního filmu stává normou smyslnosti. Až do roku 1973 nepřestaly vpády této blondýny na scénu světového filmu vyvolávat silné vzrušení.

Bezstarostná léta rodící se ekonomické prosperity Západu, kdy se začínají poslouchat Beatles a Rolling Stones, kdy praská korzet konvencí a vynucované morálky, si B.B. dovolila být nejen svobodná, ale i nezávislá. Obdobně jako Francoise Saganová, jejíž novela „Sbohem smutku“ se stala biblí nejen francouzského mládí. Bardotka miluje každého, kdo se jí zrovna zalíbí, a rozložená na slunci „jak ji Bůh stvořil“, spřádá naivní sny. „Ztělesňuje holou emoci, zabavenou náhražek a falešných obran. Nepotřebuje spodničku, make up, filmovou prolínačku, náznaky či stydlivý úprk“, píše francouzský filosof  Roland Barthes ve svých rozvahách o mytologiích naší doby.

Zrozena, aby šokovala rozechvělými rty, nevrlým úsměškem, rebelantskými a pohotovými reakcemi, tělem, které by samo o sobě dokázalo dosvědčit, že dobrotivý Bůh existuje. Jen herečka udivujícího sexappealu? Nikoliv. Představitelka silného společenského fenoménu, ztělesňující moderní ženskou touhu nejen se líbit, ale také si něco užít. B.B. byla pramáti Evou zbavenou tíže smrtelného hříchu. Navždy zůstane symbolem bezstarostných let, kdy štěstí mělo psychedelické barvy bikin a zavánělo žhářstvím.

Pro jedny zbožňovaný ženský objekt, pro jiné emancipovaná žena. Protichůdným hodnocením je vystavena i dnes za své angažování se v ochraně zvířat, které ji přivedlo až k opakovaným varováním před „islamizací Evropy“. Jedni v jejím chováním spatřují úchylku, jiní projev ženské hysterie. Žena bez studu se dnes stydí za barbarství praktikované na zvířatech. Jako vegetariánka dokonce žádá světové zavedení bezmasého dnes. „Pomohlo by to řešit problém hladu“, nechává se slyšet. Smát se nebo plakat?

Pokaždé, když znovu zhlédnu film A Bůh stvořil ženu přepadá mne silný smutek. Nikoliv kvůli hrdince. Bardotka zůstává tím, čím vždy byla. Bezprostředně reagující emancipovanou ženou. Zarmucuje mne veletoč, jaký udělal za půl století stud. Stud znamená brát ostatní bytosti na vědomí. Svět bez studu je triumfem hulvátství. Nejsou koneckonců islámské rituální porážky ovcí a zahalování žen v moderní Evropě tragikomickou historickou revanší za naší vzpouru proti studu, kterou tak sugestivně vyjadřoval právě fenomén B.B.?