Kapitola 3, Ztraceni v lese

Kluci se ztratí v lese a první dobrodružství plné záhad a tajemství se rozbíhá. Snad všechno dobře dopadne :-)

„Fluffyyyyyyyy….“, volala maminka.

„Blinkiiiiiii…“, volal tatínek.

„Kde ti naši kluci mohou být?“, obrátila se maminka ustaraně na tatínka.

„Neboj se, však oni budou za chvilku doma, znáš je, pořád si někde hrají na schovávanou, zapomenou pak na celý svět“, konejšil maminku tatínek.

„Už je pozdě, dělám si o ně starost“, pokývala smutně hlavou maminka.

„Kaši mají skoro studenou“, zadívala se na stůl, kde stály dvě misky s jejich oblíbenou kaší z vloček, oslazenou slaďoučkým lesním ovocem. Tu měli Fluffy a Blinki nade vše rádi a hladoví po celodenních schovávačkách ji vždycky slupli na posezení a pořád by si přidávali.

„Budou z vás tlusťoušci“, dělávala si z nich maminka legraci.

„Nám to ale neva, my chceme být tlušťousci“, dobírali si jí kluci, smáli se ládovali se kaší až byli oba dva tak zmožení, že šli hned po večeři do hajan a spali jak andílci.

Teď stály misky na stole, už dávno se z nich ani nekouřilo, kaše byla studená a maminka se na ty misky smutně a dlouze dívala.

„Kde ti naši kluci mohou být“, opakovala každou chvíli.

Duhové slunce pomalu zacházelo za les, v okolních domečcích v korunách stromů se pomalu jedna po druhé rozsvěcely lampičky a kluci pořád nikde.

„Už je mi to podezřelé“, pronesl tatínek a prsty si nervózně pohrával s příbory na stole.

„Půjdu za panem starostou, musíme něco podniknout“, dodal a rázně vstal od stolu.

„Tatínku, já mám strach“, spráskla ruce maminka. Vždy tak klidný tatínek už byl také nervózní a o to víc to celé maminku polekalo.

„Maminko, žijeme na Fluffotopii. Tady se žádné děti neztrácejí. Nedějí se tu žádné špatné věci. Loni, když se ztratil malý Kezzy, tak ho jeho rodiče našli ve schovávačce pod kořeny stromu za jejich domečkem. Celou dobu se tam schovával a dělal si legraci z toho, jak se jeho maminka s tatínkem o něj bojí. Děti už jsou takové. Ale maminko, tady na Fluffotopii našim klukům nic nehrozí. To přeci víš“, znovu maminku uklidňoval tatínek.

„Vím. Ale přesto mám strach. Bojím se a chci aby už byli doma“, řekla maminka a už už natahovala a bylo jí do breku.

Všechny maminky a tatínkové se totiž o svoje děti bojí. Kdekoli ve vesmíru. I na krásné Fluffotopii, kde se neděje nic špatného. Takoví už maminky a tatínkové zkrátka jsou.

„Najdeme je. Jdu za panem starostou“, rozhodl tatínek a rychlým krokem se vydal ven do houstnoucího šera.

Za chvilku byl zpět a za ním funěl pan starosta, který se tak pilně a svědomitě věnoval svému úřadu, že mu z toho narostlo pořádné bříško.

„Dobrý večer, nebojte se paninko, kluky najdeme, budou doma coby dup“, pronesl veselým hlasem pan starosta a maminka ho samou radostí objala.

Pak od pana starosty na krok poodstoupila, zkoumavě se na něj zadívala a řekla: „No a co tedy budeme dělat, pane starosto?“

„Budeme na ně volat. Poprosíme tatínky a maminky ve všech stromových domečcích, aby na ty vaše kluky volali, až se to volání ponese po celém lese. Nemůžou být daleko, jsou to ještě malí kluci a daleko by se nevydali.

„To je skvělý nápad“, usmála se maminka.

Pan starosta vyndal z kapsičky svých laclových kalhot malé sluchátko, kterým se bezdrátově fluffoři dorozumívají, vytočil starostovský kód a na všech sluchátkách u všech flufforů v okolí se objevil červeně blikající nápis:

MALÝ FLUFFY A MALÝ BLINKI SE ZTRATILI V LESE. UŽ JE SKORO TMA A ONI POŘÁD NEJSOU DOMA. VYLEZTE PROSÍM PŘED SVOJE DOMEČKY A VOLEJTE: FLUFFY! BLINKI! POJĎTE DOMŮ, MAMINKA A TATÍNEK O VÁS UŽ MAJÍ STRACH.

Za chviličku už všichni fluffoři v celém okolí vylézali na terasy svých domečků v korunách stromů a volali, co jim pan starosta nakázal.

Po celém lese se ozývalo hlasité volání, neslo se nad lesem a mamince to celé ještě více nahnalo strach. To už byla skutečná pátrací akce. A když už se dělá pátrací akce, je to vážné.

Duhové slunce definitivně zašlo za les, les zahalila tma a jen v korunách stromů svítily svítilny fluffořích domečků.

Po Fluffim a Blinkim ani památky.

Pan starosta pil bylinkový čaj, pořád si pohrával se svým sluchátkem, nervózně podupával nohou a kroutil hlavou ze strany na stranu, jako by si ji chtěl vykroutit.

Maminka měla ruku v dlaních, tiše plakala a tatínek jí hladil po zádech. Sám už měl slzy taky na krajíčku.

„Musíme promluvit se stromy“, bouchnul najednou pěstí do stolu pan starosta.

„Zeptáme se stromů, stromy nás ochraňují, les nás chrání, sama příroda nás chrání, jsme k ní laskaví a ona je laskavá k nám“, zahřměl starosta.

„Ano, ano, ano, zeptáme se stromů“, vyskočila maminka a rychle si utřela oči a nos.

„Proč nás to nenapadlo dřív“, pleskl si dlaní o čelo tatínek.

„Zavolám starého Mizzyho, ten nejlépe rozumí řeči stromů“, řekl pan starosta a už ťukal na svém sluchátku číslo na moudrého starého Mizzyho, praprapraprapravnuka Wizziho, který s pomocí moudrého stromu vynalezl Dobrostroj.

Pan starosta rychle vylíčil starému pánovi situaci kolem ztracených dětí, pak dlouho poslouchal, co Mizzi říká, pokyvoval hlavou a potom zavěsil.

„Maminko a tatínku“, začal pan starosta opatrně.

Maminka i tatínek zbledli jako křída a maminka se s vytřeštěnýma očima posadila.

„Starý Mizzi mi řekl zvláštní věc. Sám tomu nerozumí, ale prý se už kdysi dávno něco podobného přihodilo“, pokračoval pan starosta.

„Klukům se něco stalo! Řekněte co víte!“, vykřikla maminka a přiskočila k panu starostovi.

„Ale ne, určitě se nic nestalo. Téhle záhadě přijdeme na kloub paninko“, uklidňoval jí starosta a přejel jí rukou po vlasech.

„Tak co vám řekl Mizzi?“, naléhala maminka.

„Řekl mi, že stromy od dnešního rána mlčí. Všechny, které dnes objal. Prostě nic, ani ťuk. Mlčí. Mizzi prý od rána tušil, že se něco zvláštního stane“, řekl pan starosta a poškrábal se zamyšleně za uchem.

„Prý se jednou kdysi dávno stalo něco podobného, jak už jsem říkal“, pokračoval pan starosta.

Maminka s tatínkem se na něj dívali s vytřeštěnýma očima. Ani nedutali.

„Souvisí to s Mizziho prapraprapradědečkem. S Wizzim. V ten den, kdy k němu promluvil starý moudrý strom a řekl mu velká tajemství o energii Dobra, tak v ten den prý stromy také mlčely. Wizzi to prý později vysvětloval tak, že když chtějí stromy říct flufforům něco hodně zásadního, tak nabírají sílu a mlčí. Stromy prý mají jednu společnou mysl a když chtějí udělat něco velkého, spojí se, naberou sílu a pak ten nejstarší a nejmoudřejší z nich tu velkou myšlenku sdělí nám flufforům“, vyprávěl pan starosta a maminka s tatínkem ani nedutali.

„Vaši kluci jsou od narození mimořádní fluffoříci, to přeci všichni dobře víme. Ještě si všichni dobře pamatujeme jejich barevné sny, na které se jezdili dívat fluffoři z širokého okolí. A taky tišili bolest, uzdravovali, jen se k nim stačilo přiblížit. Mají nějaký dar. Dar, kterému nerozumíme“.

Maminka s tatínkem sevřeli jeden druhému dlaň. Raději by v tu chvíli měli obyčejné kluky, kterým se nikdy nezdály barevné sny a kteří netišili bolest každému, kdo se k nim jenom přiblížil.

„A co tedy budeme dělat?“, vyhrkli oba. Už skoro neměli strach. Byli celí vzrušení z toho, co se to jen může dít. Jejich citlivá fluffoří srdíčka jim totiž říkala, že jsou kluci v pořádku. A tohle maminky a tatínkové v celém vesmíru skutečně cítí. Jejich srdíčka jsou vzájemně propojená a oni poznají, když se děje něco opravdu špatného.

„Budeme jednoduše čekat“, řekl pan starosta a dlouze upil z hrnku s bylinkovým čajem.