Kapitola 2, Zázračná miminka

Fluffy a Blinki jsou zkrátka zázračná miminka a zázračná miminka mívají vždy nějaký velký úkol. No a pro tyhle dva malé mimozemšťánky to rozhodně platí dvojnásob.

Kapitola 2

Zázračná miminka

Byla to zvláštní miminka, ti dva. Dva mimozemští kluci, Fluffy a Blinky. Srst měli tak zářivou a tak oslnivě barevnou, že nikdo nepamatoval, že by se někdy dříve narodila tak krásná miminka. Fluffoři z okolí se na ně chodili dívat a všichni z nich měli velikánskou radost. Byli prostě nádherní. Skoro vůbec neplakali, dívali se na svět svýma velkýma, na miminka až podivně moudrýma očima a ostatním flufforům bylo v jejich blízkosti příjemně. Nikdo si to nedovedl vysvětlit, ale když někoho třeba bolela hlava, nebo ho rozbolel zub, poprosil rodiče Fluffyho nebo Blinkiho, aby si mohl malé flufforky pochovat, pohoupal je v náručí a bylo po bolesti. Byla to prostě od narození zázračná, barevná miminka, která dělala všem flufforům radost už jenom tím, že byla na světě. Všichni jim proto začali říkat zázračná miminka. A to ještě nevěděli, že tohle je teprve začátek.

Když bylo Fluffimu a Blinkimu asi půl roku, začaly se kolem nich dít fakt zvláštní věci. Nejdřív si toho všimli jejich maminka s tatínkem. Miminka většinu dne prospí, než trochu povyrostou. To je obecně známo. U Fluffiho a Blinkiho tomu nebylo jinak. Většinu dne spokojeně spinkali, neplakali a každý kdo by je viděl by měl ohromnou chuť si pohladit jejich heboučkou barevnou srst. Na tom by nebylo nic nenormálního. Ale když Fluffy a Blinki spali a něco se ji zdálo, děly se ti divné věci. Jak jen to vůbec popsat, aby se to dalo pochopit. Máte v pokojíku takovou tu barevnou lampičku, která na stěnách pokoje vykouzlí takové ty barevné obrázky, nebo aspoň barevné šmouhy? Jestli ne, tak si to zkuste představit. Rozsvítíte lampičku, ta má barevné stínítko a ty barvy z něj se promítají na zeď vašeho pokojíku. No a u Fluffy a Blinki byli něco jako taková barevná lampička. Jakmile usnuli a začalo se jim něco zdát, tak se na stěnách jejich pokojíku začaly míhat sem a tam barevné obrázky jejich snů. Přitom z miminek nevycházelo žádné světlo, což bylo hrozně divné a nikdo to nechápal. Prostě jako by ty barvy vznikaly přímo na stěnách. Přecházely jedna do druhé, měnily se, měly tvar různých zvířátek, barevných rostlin, mraků, hned se objevovaly a hned zase mizely. Ostatní fluffoři tím byli tak nadšeni a okouzleni, že přicházeli v úplných zástupech, aby ten zázrak mohli vidět. A to nebylo zdaleka všechno. Když jste se k miminkům přiblížili na vzdálenost jednoho dvou kroků, viděli jste ty barvy a barevné obrazy přímo před očima. Jako by vám je někdo promítal rovnou do vaší hlavy. Brzy o zázračných miminkách Fluffim a Blinkim věděla celá Fluffotopie. Jejich maminka a tatínek z toho moc velkou radost neměli, pořád k nim někdo chodil miminka okukovat a oni už z toho často bývali unavení. Byli proto rádi, když tenhle zázrak zmizel stejně tak náhle, jako se objevil. Jednoho dne to zkrátka přestalo a od té doby už se žádný barevný obrázek na stěně ani před očima neobjevil.

Fluffy a Blinki rostli jako z vody a brzy už cupitali po vlastních. Byli hrozně moc zvídaví, prošmejdili nejdřív celý jejich domeček v koruně stromu a hned jim to bylo málo a už už pokukovali co je venku. Byli to ještě docela maličcí fluffoříci, když se naučili slézt po točitých dřevěných schůdcích vedoucí z domečku dolů na pevnou zem. A hned se rozhlíželi po světě venku, objevovali co je kde zajímavého a vypadalo to, že je pro ně vlastně zajímavé všechno. Dotýkali se malýma ručkama barevných květin, smáli se, celý den si vydrželi hrát a schovávat se na nejrůznějších místech, ve křoví, v dutině stromu, v noře, kterou si vyhloubilo nějaké z lesních zvířátek, bafli vždycky jeden na druhého, hráli si že se hrozitánsky polekali a potom se zase smáli.

Občas ale zvážněli, ztichli a ani nedutali. To když objevili některý z mluvících stromů. Ne všechny stromy totiž mluví. A i ty mluvící mluví jen občas. Možná když se jim zachce a možná že taky nemluví úplně s každým. Fluffimu a Blinkimu nikdo nemusel vysvětlovat, co jsou to mluvící stromy. Přišli si na to sami a to byl další z jejich zázraků, který všechny fluffory udivoval a přiváděl k úžasu. Tihle dva malí caparti, jak to tak vypadalo, se řeči stromů naučili dřív, než normální řeči, tedy flufforštině. Jako by je stromy přitahovaly. Často zanechali svých her, oba dva objali některý ze stromů a dlouhé minuty jen tak stáli, hlavičky přitisknuté na kmeni stromu, ručičkami jej objímali, mlčeli a oči měli zavřené. No a přesně takhle se mluví se stromy. Jenže každý fluffor se nejdříve musí naučit od někoho, kdo ví jak na to. To umění se předává z jedné generace na druhou a nikdo nepamatoval, že by se dva malí prckové naučili řeči stromů jen tak sami od sebe. A ještě k tomu dřív, než se naučili mluvit svou běžnou řečí, kterou se děti naučí od maminky a od tatínka. Zkrátka a dobře, byla to zázračná miminka, jaké Fluffotopie nepamatovala.