Feel-Good-Ismus

Tenhle blog se vám nebude líbit. A ještě aby ano. Co když v něm tvrdím, že marketingová politika založená na feel-good je vlastně blbost? Hm, raději to nečtěte, pokud by vás to mělo rozrušit.

Většina reklamních sdělení, ne-li ve své niterné podstatě všechny, propagují produkty a služby s jedním základním příslibem: když si tohle nebo támhleto koupíš, budeš se cítit skvěle. Heslo Feel Good vládne světu. Fascinují mě billboardy s krásou ženou, která ve vaně plné mýdlové pěny slastně mhouří oči, ta vana je obložená plápolajícími svíčkami a ta žena každým atomem svého těla vyjadřuje, jak je celá celičká ponořená v tom svém feel-good. K dosažení onoho kýženého pocitu je potom potřebná jediná drobnost - koupit si ten správný produkt. Dát hlas tomu správnému politikovi. Uzavřít to správné pojištění, vložit peníze do jedinečného investičního fondu, koupit si lahev feel-good zaručujícího chlastu, anebo si pořídit vůz skvělé značky, ve kterém se pak už nelze cítit jinak než good.

V jisté rovině proti takovému marketingu nic nemám. Možná proto, že se mi ty billboardy vlastně líbí, jsou krásné, zobrazují krásné lidi, lákavé a hezké věci a já si jimi často „omastím oko“. Proč ne. Ale.

Je tady jeden velký problém. A ten problém je velmi zásadní. My jsme těmhle reklamám masově začali věřit.

Feel good, cítit se dobře, je nepochybně niternou potřebou nás všech. Kdo by se zlobil, když se ocitne ve svém osobním feel-good pocitu. Asi se nenajde moc lidí, kteří preferují cítit se blbě. Jenže cesta k jeho dosažení, to je těžký hiking, je to symbolický (klidně i reálný) výstup na horu a překonávání odporu. A platí přímá úměra, že čím větší odpor překonáme, tím větší míru blaženosti pocítíme. Představte si to v reálných konturách. Rozhodnete se pro výšlap na takový Lovoš v Českém Středohoří (vřele doporučuji). A vyberete si na ten výšlap tu největší mizérii, podzimní sychravo, místy vám nohy ujíždějí na zmrazcích, kopec je utopený v mlze a vy proklínáte sami sebe, za ten pitomý nápad, lézt na nějaký blbý kopec. Ale šlapete dál. Chlad pozvolna ustupuje, tělo se zahřívá, jdete krok z krokem nakonec vnímáte jen svůj dech a les kolem vás. Naštvanost ustoupí a váš mozek zaplaví příval přírodních drog, endorfinů. Kousek pod vrcholem kopce náhle mlžný opar končí a vy se ocitnete nad ním. A už jste na samém vrcholu. Pod vámi je svět utopený v mlze, nad vámi modrá obloha, nízko nad obzorem lenivé podzimní slunce, vy nad tím vším, a ta scenérie vás naplní nekopírovatelným a nepřenosně blaženým pocitem. Překonali jste nejen gravitaci Země, ale také gravitaci vlastní pohodlnosti. Ocitli jste se ve svém soukromém, chvilkovém feel-good.

Je to jen příklad, jen fantazie, otisk mně důvěrně známého pocitu. Vy sami si jistě vybavíte spoustu jiných, ale principiálně podobných scén. Analogických ve svém principu s tím mým.

Vždy je tam jeden zásadní prvek. Tím je překonání NĚČEHO. Gravitace fyzikální, ale zejména té psychické, která nás tlačí kamsi dolů. Překážek. Lenosti. Strachu. Obav. Nejistoty. Úzkosti. Ne-sebe-důvěry. Ne-důvěry-v-cokoli. Napadala by mě spousta dalších gravitací, které nás od našich tužeb, vznášejících se v prostoru někde na dosah naší ruky, zatlačují dolů k zemi, kde je přeci tak lákavé setrvat. Kde je tak lákavé setrvat a sáhnout si v pohodlném bezpečí po nějakém instantním řešení. Jít a ten svůj feel-good-ismus si jednoduše koupit. Namíchat si Aperol Spritz a rázem se ocitnout ve skupince smějících se, krásných opálených mladých lidí. Lehnout si do vany plné horké vody a tu vanu obložit svíčkami. Cvak a je to. Na každém rohu najdete lákavou vstupenku do VIP sekce úžasných lidí, které spojuje jeden základní symbol: všichni feel-good.

Řeknu to jedenoduše. Nefunguje to. Můžete vypít sud instantního Aperol Spritzu plného feel-good-ismu a po chemické euforii vás tělo odmění pořádnou kocovinou. V té horké vodě se vám po chvíli udělá pěkně blbě a s trochou smůly vám od těch svíček chytnou vlasy. Zvolíte politika slibujícího vám feel-good a za rok se z něj vyklube král korupce. Končím, ty příměry mě nebaví.

Snaha o instantní řešení v rámci dosažení osobního feel-good pocitu naráží na obrovská úskalí. Místo hledání skutečného řešení svých problémů se zaměříme na krátkodobé potěšení, což může vést k ignorování těch skutečných, hlubokých otázek života. Těch, které bych nazval „jak je to o nás“. Vidět na každém rohu billboard s feel-good lidmi na nás vytváří sociální tlak, který nás nutí vyjadřovat pozitivní emoce i ve chvíli, kdy je prostě nemáme. To souvisí s mizející akceptací negativních emocí, které jsou přirozenou součástí života. Většina marketingových strategií se zaměřuje na vytváření pocitu štěstí, které jsou samozřejmě podmíněné konkrétními produkty (anebo politickými přísliby), což může vést k velmi povrchnímu pohledu na štěstí a bezohlednému materialismu. Důraz na pozitivitu může vést nakonec k tomu, že lidé nevyjadřují své skutečné pocity. Autenticita mizí. Always I am fine. Sečteno podtrženo z toho celého může vypadnout vnitřní tendence k nerealistickým očekáváním. Která se míjejí s realitou a to je pak zlé.

Co tím vším vlastně chci říct. Budu citovat profesorku Annu Hogenovou. Na otázku speakera v jednom z jejích podcastů „Co mám dělat se svými pocity viny, které mě neustále pronásledují a trápí mě?“, odpověděla jednoduše. „Zůstaňte s nimi. Naučte se být se svými běsy a běsíky“. Tahle odpověď hovoří za vše.

Být smutný, mít depresivní náladu, trápit se, být nešťastný, a mnoho dalších negativních emocí, to všechno není NEMOC. Není to HENDIKEP, který je ihned nutné rozpustit v horké vaně plné mýdlových bublin s Aperolem v ruce. Tyhle emoce, více než ty pozitivní, jsou signály z našeho nitra. O něčem nám přinášejí zprávu. Když s nimi chvilku pobydete a budete se ptát, o čem hovoří váš smutek, o čem hovoří vaše deprese, tak možná zaslechnete odpovědi, které by jste nečekali. Když od nich ihned utečete k instantní polévce feel-good-ismu, nedozvíte se vůbec nic.

Je to těžké. Je to sakra těžké. A je k tomu zapotřebí odvaha.

A proto doporučuji to, co jsem psal na začátku. Zvedněte se, překonejte gravitaci vašich strachů, obav a úzkostí, vylezte na horu, která si vynutí vaši námahu a až stanete na jejím vrcholu, budete na chvilku sami sebou. A být sám sebou, bohudík a bohužel zároveň, neznamená, any-time-feel-good.

Zkuste být chvilku i vy se svými běsy a běsíky. Poslouchejte svůj vnitřní hlas, o čem vlastně jsou.

PS: obzvláště teď na podzim :-)