Dožijeme se stovky díky doktoru Fernetovi, nebo Rettigové?

Jak se dožít sta let v pohodě a, pokud možno, ve stálém zdraví? Kupodivu skutečně existují návody, jak se dožít sta let, ale ne všem můžeme věřit. Jsou doporučovány různé drahé kameny, krystaly, všelijak upravovaná voda, nebo přestavování nábytku v domácnosti. V minulosti dokonce vznikly na tomto základě zajímavé likéry. Byl to třeba likér Fernet. Doktor Fernet ze Švédska se údajně dožil 102 let, a to spadl z koně... Po něm zbyly nějaké kapky, které se nereprodukují ani tak jako fernet, nýbrž jako elixír mládí.

Zrovna tak řecká mastika byla původně léčebným nápojem, jenž měl prodlužovat věk. A nakonec i coca-cola. Takže návodů je hodně, ale badatelé, kteří se tomu věnují, vybrali jen některé účinné. Řekněme, že prošly nějakými pokusy, nebo byly zpracovány statisticky.

První věc, jež vede ke dlouhověkosti, je místo k životu. Člověk si bohužel nemůže tak úplně vybrat místo k životu, ale jsou místa vyloženě špatná, kde se člověk doteď dožívá nějakých čtyřiceti, padesáti let v průměru. Česká republika patří do světového věkového průměru, v Evropě je na tom spíše hůře. Domnívali jsme se, že je to třeba politickými poměry, ale to patrně není hlavní důvod.

Je několik míst na světě, kde se lidé dožívají velmi vysokého věku. Patří sem například japonský ostrov Okinawa. Na něm si můžeme ukázat, že teorie politiky není tak jednoduchá. Okinawa byla dlouhodobě okupována, zažila hladomor, a přesto na Okinawě žije největší koncentrace stoletých lidí nejen v Japonsku, ale dokonce na Zeměkouli.

Druhé místo „stoletých“ se nachází nečekaně v Portoriku. Pak bychom mohli uvést místo poblíž Los Angeles, kde žije komunita Adventistů sedmého dne. Žije jich tam několik desítek tisíc a je mezi nimi nejvyšší koncentrace stoletých lidí ve Spojených státech. Dokonce tam žije třikrát víc stoletých na hustotu obyvatel než jinde v USA. Mezi místa „stoletých“ patří také Sardinie.

Jestli existuje nějaké pojítko mezi těmito místy? Místa spojuje určitá lokální tradice, anebo náboženské předpisy jako například u adventistů.  Co se týče Sardinie, nebo Okinawy, jedná se o konkrétní lokality s tradičním duchem, ne o celou zemi. Žije se tam v duchu tradic, řekněme pomaleji. Jí se tam tradiční jídlo, fungují tradiční pevné vztahy mezi v rodinném klanu, mezi příbuzenstvem. Civilizace zde ještě nezvládla rozbourat tyto vztahy.

A jak tedy dosáhnout dlouhověkosti u nás, v Česku, když nežijeme na nejlepším místě, co se týče dlouhověkosti? Kdybychom začali teď, tak bychom tak za tři sta let mohli mít slušné úspěchy. Ono se to totiž hodně valí přes genetiku. Proto století rodičové mají pravděpodobně i stoleté potomky.

Místa, která jsem vypsal, jsou místa s tradicí, jež trvá několik staletí, proto tam vznikl genofond produkující zase další zdravé stoleté. Nám nezbývá než třeba vytvořit nějakou novou stravu, novou českou tradiční kuchyni. Ta, která nám byla předky předána, ta, kterou známe jako kuchyni Rettigové, nám opravdu neumožňuje dožít se těch sta let… nebo jen výjimečně.