Život ochotníkův – rozhovor s Petrem Bendlem

Petr Bendl je poslanec PSP ČR, hudebník, chovatel koní, milovník přírody, dobrovolný hasič, ale i člen ochotnického divadelního souboru v Dobřichovicích.

Divadelní společnost, jejíž je součástí, vyhrála ve dnech 7.- 9. dubna v Sadské 18. ročník krajské soutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů a čeká ji výhra, kterou je postup na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim.

Byla tedy ideální příležitost zeptat se právě jednoho z členů Dobřichovické divadelní společnosti, jaký je v dnešní době život v ochotnickém divadle.

Na otázky odpovídá Petr Bendl (ve vítězné inscenaci Brouk v hlavě doktor Finache)

Představte prosím čtenářům Dobřichovickou divadelní společnost.

Parta skvělých lidí, které už léta baví divadlo a rádi baví ostatní. DDS funguje čistě na ochotnické úrovni. Doma jsme v Dobřichovicích, ale s představeními jezdíme i na jiná místa v ČR.

Jak dlouho jste již součástí tohoto ochotnického divadelního spolku?

Přesně už si nevybavím, ale divadlo jsem v Dobřichovicích začal hrát asi před 10 lety.

Proč jste si vybrali právě inscenaci Brouk v hlavě?

Hru vybral a nastudoval s námi náš principál Petr Říha. Proč to přesně nevím, ale z ohlasů na hru je zřejmé, že vybral dobře.

Jak dlouho trvala příprava celé inscenace?

Hru jsme prvně hráli v červenci a herecky studovat jsme ji začali myslím v březnu. Ale režisérsky ji určitě Petr Říha s manželkou Alenkou připravovali ještě před koncem loňského roku.

Máte pocit, že se postavy s každou reprízou určitým způsobem vyvíjí, nebo dozrály již při premiéře?

Můj osobní pocit je, že každá hra je malinko jiná. Určitě se vyvíjí a postavy také herecky dozrávají, ale nemůžu říct, že by se premiéra někdy nevydařila. Spíše je u ní taková ta nervozita, jestli se lidem představení bude opravdu líbit a bude mít úspěch.

Jak se Vám hraje osoba doktora Finache a jak těžké je sžít se s touto osobou?

Na zkouškách jsem jí dlouho neuměl uchopit. Díval jsem se i na dostupná videa her, které je možné najít na internetu. A nějak jsem se v tom pořád ztrácel. Až mi vlastně nejvíc pomohli moji herečtí kolegové přímo na scéně. A musím říct, že mě role opravdu baví.

Věřili jste v Sadské před představením v postup na Krakonošův divadelní podzim, a co pro vás tento postup znamená?

Já o tom nějak moc nepřemýšlel a netrápil jsem se tou myšlenkou. Chtěl jsem být co nejvíc týmovým a platným „hráčem“ a dostali se nám uznání. Pochvala od profesionálů v porotě nás opravdu hřála u srdce. Jsme šťastní, že můžeme jet na finále ukázat lidem co nás všechny moc baví. Pro mě to má velký význam. Nikdo to vlastně o mě moc neví, ale rodina po linii mého otce ochotnické divadlo a různé kumšty, muzicírování, malování, divadlo, vždy dělala.  No a jsem tímhle tak trochu našel své vnitřní „já“. Ocenění, které jsem dostal od poroty v Sadské a i v Rakovníku si nesmírně moc cením.

Proč by se čtenáři měli přijít podívat právě na tuto vaší inscenaci a proč by podle Vás v době velkých možností kulturního vyžití měli chodit právě do divadla?

To je prosté. Protože je v tom sranda, elán a nefalšovaná chuť pobavit diváka. A proč vůbec do divadla? Živý a dobrý herecký výkon dokáže člověka povznést. Rozesmát i přemýšlet o podstatných a důležitých věcech. Kdo o světě, o životě, o sobě přemýšlí, pak divadlo nemůže a nesmí minout. O mnoho inspirací k zasmání i k přemýšlení by přišel. A to by byla pro moudrého člověka škoda.

Co Vás přivedlo k divadlu?

Nabídka Mildy Frýdla abych si zahrál, ještě když jsem byl hejtmanem Středočeského kraje, spolu se starosty obcí ve skupině „manů“ ve hře Noc na Karlštejně. Pak jsem dostal roli zpívajícího a kozu dojícího zbrojnoše, no a pak už jsem byl polapen a nechtělo se mi z toho pomyslného vlaku vystoupit. Přišly další role ve Zvonokosech, Postřižinách, Já jsem otec Bemle a já matka Žemle... 

Co pro Vás osobně znamená divadlo a co by Vám bez divadla v životě chybělo?

Šanci se dobře pobavit i něco moudrého se dozvědět. A chyběli by mi kamarádi z hereckého souboru a taky ten nádherný pocit, když cítíte, že lidé tleskají, protože jste jim udělali radost.

Jaké jsou podle Vás výhody a nevýhody ochotnického divadla v porovnání s profesionálními divadelními soubory?

Výhodou ochotníků je, že na divadle nejsou ekonomicky závislí a nevýhodou, že si musí najít čas při práci, aby mohli nejen hru nastudovat, ale i hrát. Profesionálové to myslím mají těžší.

Lákalo by Vás povolání profesionálního herce?

Ne. Obdivuji lidi, kteří se tímto uměním umí uživit.

Chodíte často do divadla?

Mám spousty dalších aktivit, a tak nejčastěji chodím do toho našeho.

Myslíte si, že došlo v poslední době u ochotnických divadel k nějaké změně?

Necítím se moc povolán k takovému soudu. Ale myslím si, že pokud tu bude existovat svobodný prostor pro vyjadřování svým názorů, pak dobré divadlo bude vždy existovat. Jak to profesionální, tak to ochotnické.

Má v dnešní době nepřeberných možností kulturního vyžití ochotnické divadlo šanci přilákat nové diváky?

Má. Musíte být dobří a lidé to o vás musí vědět. Někdy to nemusí být běh na krátkou trať.

Jak často míváte představení a kde vás mohou čtenáři vidět v nejbližší době?

Pravidelně hráváme na „Divadelních slavnostech“ v Dobřichovicích, které bývají na začátku července, tuším 19.7. Jinak pravidelně zveřejňujeme naše aktivity na stránkách facebooku.

Děkuji Petru Bendlovi za rozhovor.

Fotografie z představení Brouk v hlavě (další foto v článku "Brouk v hlavě")