„Začátky byly na práškách, každý den k nám jezdí pohřebák.“

Nejhorší noční můrou mnoha lidí je představa, že jednoho dne skončí ležet nemohoucí na tzv. eldéence. Jinak též řečeno v centru následné péče či domově důchodců pro osoby, které se již samy o sebe nezvládnou postarat. V mnoha případech jde o osoby vyžadující dvacetičtyřhodinovou péči, kdy už ani jejich rodina není schopna pomoci a zajistit pro ně lékařskou péči ani bezpečnost v jejich domovech. Ať už se jedná o osoby trvale připoutány na lůžko nebo postiženy jakoukoliv formou stařecké demence či Alzheimerovou chorobou, jisté je jedno. Téměř každý, kdo je do LDN umístněn, ocitá se na konci své životní poutě.  

Ať už se člověk dostane do těchto zařízení z jakéhokoliv důvodu a s jakýmkoliv postižením, vždy se jedná o zásah do jeho života. Byla mu odebrána určitá jistota jeho zázemí, vše je nové, a pokud to jeho duševní stav dovoluje, plně si uvědomuje, že jeho čas dochází rychlého naplnění. Jediné, co mu konec života v této nelehké situaci může ulehčit, je přístup zaměstnanců těchto zařízení.

Je bezesporu jasné, že ne každý člověk, bez ohledu na to, zda je lékařem, zdravotní sestrou nebo osobou vykonávající jakoukoliv jinou práci, by byl schopen toto zaměstnání vykonávat. Výjimkou jsou lidé, kteří toto povolání mají i jako své životní poslání, tedy například řádové sestry. Pominu-li fakt, že práce v těchto zařízeních je natolik mizerně placená, že by mnoho lidí nevstalo raději ani z postele, je psychicky natolik náročná, že každého zaměstnance nějakým způsobem psychicky poznamená.

Následně už záleží pouze na odolnosti, vnitřní síle a srovnané hlavě každého zaměstnance, jak se s tímto pracovním prostředím vyrovná. Bylo a bude mnoho těch, kteří už druhý den do tohoto zaměstnání nepřijdou, ale bylo a snad i bude mnoho těch, kteří vše překonají a naopak se stanou podporou pro ty, kteří to jako jedni z mála opravdu potřebují.

Při rozhovoru s jednou pracovnicí tohoto zařízení, by jistě leckomu zamrazilo. Přiznává, že její začátky byly natolik těžké, že to chtěla vzdát. V té době by téměř stejný plat dostala na Úřadu práce a nemusela by prožívat hrůzy a noční můry, které ji po každém pracovním dnu pronásledovaly. „Nejtěžší je smíření s faktem, že jeden den si povídáte se starou paní, ukazuje vám fotky svých vnoučat a druhý den jí vidíte nakládat do pohřebního vozu. Den co den, týden co týden a tak pořád dokola. Jediná cesta, jak toto překonat, znamená nepřipouštět si seniory příliš k tělu. Člověk musí počítat s tím, že až přijde druhý den do práce, už je tu třeba nenajde. Na druhou stranu nás potřebují, jsou šťastní, když si s námi mohou povídat a my je posloucháme. Je to vidět i na jejich psychickém stavu, občas se i zasmějí.“ Má můj velký obdiv, málokdo by po několika měsících této práce dokázal hovořit o smrti s takovýmto nadhledem.

Na druhou stranu se dozvídám, že ani ona by život tímto způsobem ukončit nechtěla. I když mají dobrou péči ošetřovatelů, život za zdmi eldéenek plyne úplně jiným tempem, lidé ve většině případech nikam nemohou a dny samy o sobě jsou zde horší než ve vězení. Připočte-li se k tomu fakt, že ne v každém zařízení naleznete personál, který má zájem opravdu lidem pomoci, je tento konec naprosto deprimující.

Někoho by snad napadlo, že si na tento způsob práce lze zvyknout a lze ho brát jako běžnou rutinu. Nezapomeňme však na fakt, že lidé, kteří jsou schopni pomáhat, naslouchat, starat se o nemocné a nemohoucí, nikdy nemohou být úplně bezcitní. Toto zaměstnání nelze brát pouze jako zaměstnání a i když člověk není přímo tou řádovou sestrou, musí mít k lidem a této práci určitý vztah. Je nesmírně obtížné smířit se s tím, že jim babičky a dědečkové, o které se starají, každý den umírají.

Jediný způsob, jak se s touto prací vyrovnat je víra v to, že oni byli těmi, kteří jim dokázali jejich poslední dny zpříjemnit a pomoci tak překonat možná ty nejhorší dny v jejich životě s vědomím, že už čekají pouze na smrt. Mnoho pacientů se snaží upnout k ošetřovatelům, neboť oni jsou ti, kteří s nimi nyní tráví dny. Většina těchto zařízení má na první pohled hezkou fasádu a možnost vycházek do přírody. I pro ty, kteří to ještě dokáží ocenit, není ale toto rozhodující faktor pro spokojený konec stáří. Nejdůležitějším faktorem je faktor lidský, který se nedá ani postavit z betonu, ani zasadit v záhonu. Jsou to lidé, kteří se rozhodli z jakéhokoliv důvodu obětovat část své duševní pohody pro pomoc, kterou může každý z nás jednoho dne potřebovat. Jistě by nebylo od věci, aby se příslušní zákonodárci občas zamysleli nad otázkou, jak těmto ošetřovatelům alespoň zlepšit pracovní a především finanční podmínky.