Stejně jako jiní lékaři, i on musí stanovit u každého pacienta správnou diagnózu. Má na to minimálně dlouhé roky studia, titul a povinnou praxi. V realitě života slovo musí nahrazuje slovo měl by, neboť právě psychiatrie je obor, kde nic není 100% jasné. Snad jen definice jednotlivých nemocí souvisejících s hlavou. Vše se při stanovení diagnózy a následné léčby odvíjí od příznaků nemocného a jasně daných vzorců chování, které jsou typické pro jednotlivé nemoci. Vždy se ale v určitých aspektech vymykají standardu normálního chování. Neméně důležitá je i samotná výpověď pacienta a jeho detailní popis obtíží. Lékař tyto vzorce chování sleduje a na základě toho má na svědomí diagnózu. Dalším krokem je nasazení léků dle diagnostikované nemoci.
Poslední dobou se začíná vést poměrně hlasitá diskuze na téma, zda jsou či nejsou lékaři – psychiatři zodpovědní za stanovení diagnóz svých pacientů, vypracování lékařských posudků a podobně. I když je to z pohledu okolí nespravedlivé, psychiatr nemůže nést plnou zodpovědnost za jednání svých pacientů nebo svých rozhodnutí. Pokud by legislativa ukládala psychiatrům nést následky činů jejich pacientů, tento obor by nikdo dobrovolně ani nestudoval. Snad jen ten, kdo má rád hodně velký risk. Pochopitelně je jediná výjimka, a tou je zanedbání péče, stejně jako v jiných lékařských odvětvích. Ovšem prokázat toto pochybení je v psychiatrii téměř nemožné. Stejně jako je zde lékař odkázán na vzorce chování, tak i na spolupráci pacienta. Většina lidí docházejících do ordinací však nemá na svůj problém náhled, a pokud dojde k situaci, že nebere předepsané léky, ambulantní lékař nic nezmůže. Stejně tak jsou tito pacienti v rámci některých onemocnění neskutečně dobří herci a dokážou přesvědčivě klamat svým chováním i řečí. Nedá-li pacient v takových případech lékaři šanci, nemá prostředky k tomu, aby jeho divadelní výstupy bohužel odhalil a stanovil správnou diagnózu.
Dalším případem, kdy by lékař měl nést plnou zodpovědnost je situace, kdy lékař pacientovo vyšetření podcení. Bezesporu je touto situací případ, kdy lékař stanoví pacientovu diagnózu, předepíše léky nebo vypracuje lékařský posudek bez důkladného vyšetření nebo dokonce posuzovanou osobu vůbec neviděl. Zde je pochybení naprosto zřejmé a mělo by být řešeno následným postihem. Pokud dojde k situaci, kdy je pacientova diagnóza nesprávně stanovena jen z toho důvodu, že si lékař ulehčil práci, je pochybení jisté a mělo by se nekompromisně trestat. Pokud se cokoliv pacientovi stane, nebo naopak pacient cokoliv spáchá, jen v důsledků právě ulehčení si práce lékaře, jsou téměř vždy v této sféře důsledky fatální.
Jinou otázkou je, když se cokoliv nečekaného přihodí v případě, že lékař špatně nebo nepřesně stanovil diagnózu. Tedy v případě, kdy lékař využil všech dostupných prostředků a vynaložil maximální úsilí k tomu, aby stanovil správnou diagnózu a nasadil nejvhodnější možné psychofarmaka.
Obdobným příkladem, jak nelogické by v tomto případě, bylo trestat psychiatry, je trestat učitele autoškoly za to, že žák po ukončení výcviku způsobil dopravní nehodu. Nejinak by tomu bylo i v případě učitelů, kteří žáky učí a vedou k tomu, jak mají ve společnosti fungovat. Pokud dojde k pochybení bývalého žáku ve společnosti po ukončení jeho studia, jen stěží můžeme klást vinu učiteli, že selhal. Už samo riziko, že se jednoho dne jejich svěřencům něco přihodí, a to ať se jedná o pacienta, či žáka, je ve všech případech, kdy je někomu někdo svěřen byť i do občasné péče, víc než veliké. Bez ohledu na to, že oni nebudou za pochybení ve výchově nebo fakt, že nedonutili užívat pacienta léky, potrestáni zákonem, vinu cítit budou. Otázky, zda konkrétně oni mohli udělat nebo říci něco jinak, aby tomu bylo možné předejít, jsou následně v jejich svědomí, jisté.
Na úkor risku, že jejich léčba selže, psychiatři lidem pomáhají. I kdyby jen z hlediska předpisu psychofarmak, která mohou vzhledem ke svému vzdělání pacientům ordinovat. Vzhledem k tomu, jak závratnou rychlostí stoupá každým rokem počet pacientů psychiatrických ordinací, mnoha lidem pomohou. Občas dochází k nepředvídatelným situacím pramenících pouze z jediného. Do hlavy lékaři vidět mohou, ale to se týká jiného lékařského oboru. Pro obor psychiatrie toto neplatí. Do naší mysli nám nikdo naštěstí nevidí, a tak mnoho zůstává skryté a závislé pouze na dobrém odhadu situace, zkušenostech a určitě i dávce štěstí, že se lékař nesplete.
