Málokdo si uvědomuje, kolik se může při cestování dozvědět věcí a prožít zážitků. Stačí jen koukat kolem sebe nebo se zaposlouchat do hovoru ostatních. To, že se hovory ostatních nemají poslouchat, je všeobecně známo, ale hlasitost řečníků k tomu občas přímo vybízí. Nejinak tomu bylo i v případě následujícího prášku.
„Tati, koupils ten prášek?" Abych byla konkrétní, nejednalo se o slovo prášek, nýbrž o název jednoho léku používajícího se proti bolesti, kterému zde nebudu dělat reklamu.“
V tu chvíli zbystřím, neboť mi toto slovo k dětskému hlásku, který ho pronesl, nějak nesedí. A opravdu, naproti mně právě na sedadlo skočil klučina ve věku kolem pěti let, který s napětím sleduje svého otce. „Samozřejmě, že koupil.“ Odpoví bez zaváhání a na klučinovi je vidět, jak moc se mu ulevilo. „Fuj, to je dobře. Já už jsem se lek, že ho nemáme, protože to je jediné, co může pomoct na bolení hlavy. Kdybysme ho neměli, nemohli bysme jet na ty hory.“ Při slově hory je zřetelně jasné, že písmeno r by chtělo ještě trochu tréninku. A co na to otec? Kývne a chlapce v této domněnce ještě utvrdí. „Neboj, máme ho, tak můžeme vyrazit.“
No nazdar, napadá mě a rozhlížím se po spolucestujících, zda u někoho objevím v očích alespoň malou známku údivu. Nikdo se nepodivuje, vždyť je to poslední dobou tak typický obraz dětského uvažování, tak proč by se nad tím někdo pozastavil. Reklamní společnosti by si po tomto hovoru jistě zatleskaly, reklamní kampaně prostě fungují. Během těch pár vteřin reklamního spotu ale těžko stihnou dětem vysvětit, že tato reklama je určena pro jejich rodiče. Nehledě na to, proč by to dělali, když to není jejich povinnost a navíc získají další zákazníky. Děti rády přesvědčí rodiče. Stejné je to u reklam na bonbóny, hračky nebo jogurty, kde jim samozřejmě zároveň neřeknou, že žít se dá i bez toho. Od toho jsou přeci jiní, kteří by jim to měli vysvětlit. To, že se tak neděje, a proto vidíme v obchodech dnes a denně stejný výjev „Mami, tati, to musím mít, bez toho nemůžu žít“, je v první řadě chyba rodičů a jejich okolí.
Malé dítě se s takovou informací z reklamy těžko samo popere. Bez toho, aby ho někdo navedl na správnou cestu k pochopení dané problematiky a poradil mu, jak se k tomu se svojí dětskou hlavičkou postavit a pochopit v rámci možností pohledu jeho dětských očí, co to vlastně reklama znamená, budou tyto jejich rozumy stále častější.
Nechápu, jak se vůbec někdo může divit, že dnes i malé děti trpí depresemi a psychosomatickými potížemi, když pro jejich rozvoj mají v naší společnosti naprosto ideální podmínky.
