Lidi nám záviděj přirozený talent, protože žijou pouze v úřednickém světě

„Lidi nám záviděj přirozený talent, protože žijou pouze v úřednickém světě.“ Jediná věta vystihující podstatnou část problému a vlastní „jádro pudla“. 

Dá se přirozený talent naučit? Vycházíme-li ze slova přirozený s vlastním synonymem vrozený, bezelstný či bezprostřední, na první pohled vypadá odpověď, že nikoliv.  

Nejprve je na místě vysvětlení samotného významu spojení přirozený talent. Naprosto laicky řečeno, jedná se o předpoklad, na co má každý z nás, jak se říká buňky. Většina rodičů má tendenci tuto skutečnost konstatovat již ve velmi raném období, mnohdy ještě před samotným narozením potomka. Kolikrát je možno slyšet od nastávajících maminek, že jejich dítě bude zajisté fotbalistou. Pochopitelně předpokládáno dle intenzity kopání budoucího potomka, stejně jako jeho následný neutichající křik, který zajisté povede až k ocenění Zlatou deskou.

Následuje jeho rozvoj osobnosti, otevření obzorů a talentu v dětských kroužcích a posezení s dětským psychologem na téma vyspělosti dítěte i právě hledaných předpokladů, díky kterým by se v budoucnu mohlo co nejlépe zařadit do společnosti. S tím bezpochyby souvisí i výběr vhodné školy, která by měla již vybrané dovednosti a plány rozvinout a po jejím ukončení vypustit do světa dospělou osobu připravenou pro život.

Jak na první pohled jednoduché a jasné. Tak kde je tedy problém a proč tomu tak ve většině případě není? Samotnou kapitolou je zajisté situace, kdy má dítě předem vše jasně naplánováno ze strany rodičů. Od mala jejich výchova a vedení vedou k jasně danému cíli, jenž má pochopitelně ve většině případech splnit méně či více tajné sny a ambice právě rodičů. Ti se rozhodli, že vychovají vrcholového sportovce, umělce, lékaře nebo právníka. Náhle však přijde den, kdy se celý jejich plán hroutí. Dítě začne vzdorovat a chce jít vlastní cestou anebo jde tou jejich předem nalajnovanou, ale úspěch z nějakého pro ně záhadného důvodu nepřichází.

Samotné pochopení a především připuštění si faktu, že na cíl, který jsme si dali, prostě naše mozkové buňky nejsou připraveny, stojí mnoho úsilí a vlastně i odvahy. Je to zajisté určitá forma naší vlastní prohry, a to, že jsme se rozhodli tento fakt akceptovat a tím dosáhli v životě mnohem více než do slova a do písmene plácání se odnikud nikam, v této chvíli ignorujeme. Dochází nám to většinou až mnohem později, tedy ve chvíli, kdy si vybereme vhodnější cestu životem, která nám jde lépe. Je nesmírně obtížné pochopit, že když se člověk chtěl stát například podnikatelem, jednoho dne zkrachoval a celý sen se zbořil jako domeček z karet. Chtěl by to zkoušet zas a znovu, protože na tom přeci nic není a on není hloupý. Jenže právě toto myšlení, je nejkratší cesta na úplné dno.

Jedna z největších životních výher a umění je nejen nepouštět se do věcí, o kterých předem víme, že na ně nemáme, ale především v pravý čas své počínání ukončit a přiznat si, že tudy cesta nevede.

Pochopitelně se dá většina věcí naučit a zvládnout, ale lámat přes koleno věci, o kterých víme, že nemáme šanci zvládnout, anebo ještě v horším případě o nich vůbec nic nevíme, a že nám k nim chybí alespoň základní přirozený talent, nikdy nedopadne dobře. Ten, kdo dokáže rozpoznat své možnosti a přiznat si i vlastní osobní prohry, je mnohdy ve svém životě šťastnější než jedinec, za každou cenu bojující bitvu, již dávno předem prohranou. A právě zde začíná mnoho nejen úřednických životů, ale o nich zase až příště.