Poslední dny přichází z oblasti kultury jedna smutná zpráva za druhou. S hlubokým zármutkem se dozvídáme o úmrtí oblíbených herců, zpěváků, režisérů a dalších osob, kteří měli co do činění nejen s českou kulturou. Jen v posledních dnech kulturní svět zasáhlo úmrtí herečky Niny Jiránkové, umělce Milana Kozelky, herce Pavla Landovského, herce a dabéra Jana Schánilce, skladatele a textaře Petra Skoumala nebo autora Maxipsa Fíka Rudolfa Čechury.
A především, těchto zpráv bude bohužel stále častěji přibývat. Je to smutné, ale jsou to jen základní počty a realita života. Ať se nám to líbí nebo ne, čas nezastavíme a už vůbec nevrátíme. Generace aktuálních kulturních elit národa je nyní v důchodovém věku. Není vyloučeno, že přesně tuto větu vyřkne i naše příští generace, ale pro tuto chvíli je kulturní elita národa opravdu v nejlepších seniorských letech. Pochopitelně se najdou i výjimky, ale jako o kulturní elitě národa, o nich bude moci oprávněně mluvit nejdříve až ta generace následující. Nejen pro jejich tvorbu, kterou nám teprve v plné míře jistě představí, ale bude trvat léta a léta, než budou po právu považováni za elitu, někoho jedinečného, kdo dokázal svým umem zaujmout místo, které bude s jeho tvorbou neodmyslitelně spjato a vrýt se do srdcí lidí napříč generací.
I když si to každý den neuvědomujeme, jsou a byli to lidé, kteří nám zpestřují naše životy. Vídáme je v televizi, mluví a zpívají na nás denně z rádia a my to bereme jako naprostou samozřejmost. Je to jejich práce, tak je to na jednu stranu pochopitelné. Na druhou stranu si jen stěží představit život bez těchto lidí a všech aktivit, které vykonávají a vykonávali k tomu, abychom si ty naše jinak vcelku stereotypní životy, mohli osladit a okořenit přesně podle toho, na co máme právě chuť.
Elita či prominenti, lidé dosahující mimořádných dokonalostí ve svém oboru, navíc k opravdovému prospěchu společnosti, kterým je v případě herců, zpěváků a režisérů zachování duševního zdraví nás občanů. Přidá-li se k tomu jejich jedinečnost, talent a charisma, jedná se o osobnosti, které bychom si měli právem hýčkat a být na ně hrdí. Dovolují nám poznat, že život je nejen o práci, a tak by měla být obzvlášť tato kategorie lidí alespoň čas od času připomínána.
Čo bolo, to bolo, terazky som majorom“. Legendární věta z filmu Černí Baroni, která ožila v ústech právě Pavla Landovského, a která se zaryla do povědomí celého národa v souvislosti s nezapomenutelným hereckým výkonem tohoto hercem. I když už ji nikdy neuslyšíme živě, ve filmovém snímku zůstane navždy. A právě toto jsou střípky bohatství našeho národa, kousíčky nezapomenutelných vět a osobností, které obohatili svět svými mistrovskými díly. Opravdovou osobností se člověk stane bohužel většinou až po své smrti, na základě toho, jak dlouho se generace dokážou smát třeba právě té jedné větě. Stane-li se byť jediná věta, filmová postava či vynález nesmrtelným, jsou jejich tvůrci a představitelé stejně nesmrtelní jako činy a díla, která po sobě zanechali. Je to jedna z mála věcí, na kterou by náš národ měl být hrdý. Tím spíš, že nová elitní kulturní jednotka v tak velkém obsazení, je v nedohlednu. Neměli bychom tedy tu stávající, částečně již osamělou, nechat odplout do hlubin zapomnění a vyměnit za dočasné náhražky, které se jen stěží mohou rovnat s tou, jen v tom nejlepším slova smyslu, odpracovanou generací.
I když ne všichni umělci jsou náležitě odměňováni medailemi nebo vyznamenáním, pro své okolí a mnohdy i většinu národa, mistry ve svém oboru jsou. V těchto profesích je nejvyšším uznáním potlesk diváků. Tleskejme a buďme vděčni, že byli a jsou tací, kteří nám dokážou vykouzlit úsměv na tváři i ve chvílích, kdy nám do zpěvu není.
Dokud poslední hvězda nezhasne a poslední vzpomínka z našich hlav a srdcí nezmizí, zůstanou.
Hermína L. Muchová
