Cock - bisexuál nebo zbabělec?

Je opravdu lepší ďábel, kterého známe, než strach z toho, co neznáme? I tímto směrem budou formovány vaše vlastní otázky a myšlenky, pokud strávíte pár chvil v milostném bisexuálním trojúhelníku.

Po vstupu do divadelního sálu jsou diváci trochu v rozpacích s pocitem, že rekvizitář dnes nepřišel do práce a nebyl nikdo, kdo by ho zastoupil. Jeviště zeje prázdnotou a tento stav se nezmění ani po třetím zazvonění upozorňující diváky na začátek představení. Vítejte v Divadle v Řeznické, kde se právě odehrává česká premiéra inscenace Cock britského dramatika Mika Bartletta. Celá hra je bez nadsázky pouze v rukou a tělech herců, v síle jejich monologů a dialogů, schopnosti dokonale ztvárnit jednotlivé scény a vystihnout pointu hry jen vlastním projevem. Vše, co se na scéně odehrává a co je třeba vyjádřit, znázorňují pouze sami herci, bez podpory jakýchkoliv rekvizit dokreslujících pocity, prostředí a děj. Jedná se o velmi obtížný úkol, přičemž židle, jako jediný doplněk scény, situaci neulehčí.

Hlavní role v této určitým způsobem specifické inscenaci ztvárňuje Pavel Rímský, Petra Horváthová, Kryštof Rímský a Daniel Krejčík, který má jako jediný ve hře jméno John. Stejně jako prázdnota prostoru, poměrně stručné monology, dialogy a výkřiky, i tato určitá anonymita zapadá do celého obrazu, který nám skýtá pohled na řešení vztahů v milostném bisexuálním trojúhelníku. Na úplně první pohled sleduje divák soužití Johna se svým partnerem, náhlé Johnovo vzplanutí k ženě a následnou nerozhodnost, kterého z nich si vybrat včetně psychologického boje o jeho přízeň. Na druhý pohled je jasné, že hra v žádném případě neřeší otázku, zda být či nebýt gay nebo prostě na oboje. Pokud to dotyčnému vyhovuje, je jen jeho vlastní právo, aby to tak bylo a nebyl vnějším světem omezován. Pokud je s tímto faktem vnitřně sžitý, pokud to tak cítí a ví, že tak to být má, je to součást jeho vlastní vnitřní svobody rozhodnout se.

V inscenace však John neví, a to je naprosto jiná situace. Každý má právo zařídit si život podle svého, ale zde sleduje divák situaci, kam až se nerozhodnost může vyšplhat, pokud přestane brát ohled na všechny zúčastněné, kteří jsou součástí jeho života. Pokud by byl John opravdu bisexuál a ne pouze nerozhodný, jistě by vyslovil alespoň jednou myšlenku, že si nechá oba i se všemi důvody, které ho k tomuto rozhodnutí vedou. I když by s tím zajisté ani jeden z nich nesouhlasil, nic z toho divák neslyší. Pokud by se toto rozhodnutí objevilo, jistě by celá hra a náhled na nerozhodného Johna vrhal úplně jiný stín. Byl by jím alespoň trochu nastíněn malý náznak toho, že vše, co oběma říká, může být pravda a nikoliv pouze vlastní sobeckost a neschopnost výběru nevyzrálého jedince.

V případě, že pouze neví, nabízí inscenace podtitul marný boj o vítězství, neboť je zřejmé, že z této bitvy nemůže nikdy vzejít opravdový vítěz. Teoreticky by v tomto milostném trojúhelníku někdo vyhrát měl nebo by si měl svoji trofej ulovit.  Možná zní slovo trofej nepatřičně, ale v tuto chvíli není John ničím jiným než pouhou trofejí pro vítěze. Může být však pouhá trofej opravdu vítězství? Lze za výhru považovat vztah, ve kterém si druhého nemůžeme vážit? Pokud je partner schopen přehlédnout fyzickou zradu, která je v případě Johna nepopíratelná, je tu ještě druhá rovina. Je jí zrada méně viditelná, a tou je zrada psychologická, tedy důvěra. Je možné si vážit někoho, kdo nemá v těle alespoň trochu cti, aby byl schopen nazvat věci pravými jmény? Jaké může být soužití s člověkem, který se nedokáže sám za sebe rozhodnout v základních otázkách, když každý den je nekončícím bojem otázek, odpovědí a našich vlastních rozhodnutí? Zároveň se nabízí otázka, jak má člověk přežívat ve společnosti, kde je neustále nucen zaujímat k něčemu jasně dané postoje a stanoviska a navíc se s nimi ještě vnitřně ztotožnit, když on sám není schopen v některých záležitostech vlastního vnitřního rozhodnutí?

Na jednu stranu je velmi obtížné odsoudit Johna za jeho nerozhodnost a dočasné rozhodování podle spřízněné duše, s kterou se právě nachází, a která mu samozřejmě svým psychologickým přesvědčováním situaci neulehčí. Jak sám připustil, do role gaye byl nasměrován velmi mlád a v té době ho okolí velmi za toto rozhodnutí a veřejné přiznání ke své orientaci obdivovalo. I kdyby si v té době začal uvědomovat, že jeho cesta má vést jiným směrem, je velmi jednoduché spadnout do role někoho výjimečného a odlišujícího se tak, jak ho okolí přijalo, akceptovalo a nepřipustilo změnu. I kdyby ho tento stav vnitřně nenaplňoval, byl přeci již zaškatulkován, tak proč by o tom měl vůbec přemýšlet. Od doby, kdy se stal gayem, uplynulo pár let a v jeho životě se začaly objevovat stejné problémy v soužití s partnerem, které řeší naprostá většina lidí absolutně bez ohledu na své sexuální nebo jiné vyznání. Dostaví se stereotyp a řešení běžných partnerských rozepří.

Zde nastává chvíle, jak k dané situaci a náhlému prozření zaujme daná osoba postoj i síla její osobnosti k novým rozhodnutím a náhledům, odvaha jít za něčím novým a nebát se pout minulosti. Je to chvíle, kdy se projeví část osobnosti, která byla partnerovi možná až doposud skryta, chvíle, která je ukazatelem vyspělosti a zralosti dané osoby. Někdo se rozhodne řešit problémy rozvodem, někdo nevěrou anebo jako právě John přesvědčením, že žena, kterou poznal, vyřeší všechny jeho problémy. Vždyť ho přeci dokázala tak okouzlit, plánují spolu budoucnost, děti a otevírají se mu možnosti, které by s ním nikdy neměl a nezažil. Vše je náhle nové, nově získaná energie a rozhodnutí mu přímo jiskří z očí. Čím víc ho ona o tom přesvědčuje, tím většího nabývá dojmu, že je to přesně to, co potřeboval.

Čas plyne a začíná se opakovat již jednou odehrané se stejnými otázkami, hádkami i výjevy a je až paradoxní, jak stejně zní ono stejné „Jsi jen chaos, nemáš vůbec žádný smysl!“ od ženy, stejně jako když mu je vmetl do tváře o pár scén dříve on. Není tedy na čase vrátit se k původní své jistotě? Vzhledem k tomu, že jsou některé situace naprosto identické v podání obou párů, mají možnost nahlédnout do zrcadla a řešení stejných partnerských situací všichni zúčastnění v sále. Dle reakcí diváků je zřejmé, že je všichni z nich dokonale znají, což dokazuje, jak nerozhodující je pohlaví a koho mají za partnera. Nelze si nepovšimnout, že dnešní obecenstvo tvoří mnoho párů, které jistě přilákalo právě téma dané hry.

Autor hry naprosto dokonale ukazuje, že sestavení právě takto složeného milostného trojúhelníku, je nejpřesnější ukázkou hlavní podstaty problému. Jak z daných scén vyplývá, problém netkví ve výběru samotném, protože to v obou případech dopadne stejně, ale v tom, jak daleko může člověk zajít a kolik životů ovlivnit a zranit jen proto, že není schopen vlastního úsudku a rozhodnutí. Naráží na ukázku toho, kam až může zajít, pokud nejsme schopni udělat v životě správné, i když pro nás osobně obtížné rozhodnutí a raději necháme dobrovolně trápit všechny okolo nás. Stejně tak ukazuje na následky, pokud necháme pouze na ostatních, aby ono břímě našeho vlastního boje pramenící z něčeho daleko niternějšího, než je pouhá sexuální orientace, nesli za nás. Nechat dobrovolně, byť i jen dočasně, sám sebe prohrát do doby než budeme mít jasno, znamená s každým takovýmto rozhodnutím nebýt zbabělec, dopřát nejen svobodu svému okolí, ale i získat alespoň části své vlastní svobody, což je ta nejcennější věc, které se nám může dostat. Tato schopnost však vyžaduje jistý druh odvahy.

Herec Pavel Rímský dokonale oživil svým osobitým projevem, hlasem i hereckou zkušeností scénu mladých herců, Petra Horváthová, Kryštof Rímský i Daniel Krejčík předvedli dokonalou souhru mimiky, gestikulace, emočních výrazů, detailní ztvárnění jednotlivých charakterů a pocitů každé jejich postavy s naprosto přirozenou sehraností, až překvapivě jistou k právě probíhající premiéře. Všechny postavy dýchají precizním propracováním tak, jak autor zamýšlel, nechybí jim určitá lehkost, přesvědčivost i vystihnutí sebeironie a sarkasmu umožňující divákům ponechat prostor své fantazie pro různé úhly pohledu na děj samotný. Důkazem je vyvolání ohlasu a emocí u diváků, kteří s nimi po celou dobu představení téměř dýchali, vnitřně se rozčilovali i se nahlas smáli, což je velmi podstatné zmínit. I smích je v této hře velmi důležitý, protože právě tato emoce dokresluje celou pointu životního příběhu. K životu smích patří a je třeba si uvědomit, že i vážné věci, mohou být mnohdy velmi směšné.

Hodina a půl strávená v divadle měla pro diváky smysl, a to je to nejpodstatnější, co si z této inscenace lze odnést. Jde o výběr aktuálně načasované hry nastavující zrcadlo dnešní společnosti, kde hlavní pointu nepředstavuje na první pohled kontroverzní téma sexuální orientace, nýbrž naopak témata společností opomíjená, kterými jsou neúměrný tlak, který je společností na každého z nás vyvíjen při našem vlastním rozhodování a zároveň vlastní alibismus v neschopnosti vzít v některých případech své vlastní prohry a rozhodnutí pouze na sebe včetně zbavování se své vlastní odpovědnosti na úkor druhých.

Hra směruje k  přemýšlení o otázkách, které divák neřeší každý den a tím mu otevírá nové možnosti pohledu na život, zůstane žít v jeho hlavě a nevyprchá hned po odchodu z divadla. Zároveň je na místě znovu ocenit naprosto profesionální a strhující výkony všech čtyř účinkujících včetně obdivuhodné práce začínající překladem hry Pavla Dominika, režie Radima Špačka a dramaturgyně Yvetty Srbové, které k uvedení této hry přispěli, neboť i sebelepší hra není nic bez týmu, který ji zahraje a zrealizuje. Autor hry Bartlett má být na co hrdý, neboť za hru Cock v roce 2010 obdržel prestižní britskou cenu Laurence Olivier Award, Divadlo v Řeznické může být právem hrdé na výsledek své práce, stejně jako diváci mohou být hrdí na toto komorní divadlo s jedinečnou atmosférou, herci i inscenacemi, kterými obohacuje českou kulturu.

Opět musím v této souvislosti zmínit fakt, jak absurdní je v dnešní době přerozdělování dotací a podpory naší kultury. O to větší uznání toto divadlo, které letos oslaví 35 let profesionální činnosti, zasluhuje, neboť se nenechává odradit a naopak s každou novou inscenací dokazuje, že patří mezi několik málo scén, kde lze i z naprostého minima nabídnout divadelní svět, kterému některá větší a sponzorovanější divadla nemohou absolutně konkurovat. Stejně jako nově uvedený Cock, i Divadlo v Řeznické má smysl, a to je dle mého názoru tím největším oceněním v divadelním umění.

Fotoarchiv Divadla v Řeznické, autorka fotografií Alena Hrbková