Život je krásný

Jen zavřít oči na krátkou chvíli a zaposlouchat se do ranního orchestru ptactva, zatímco slunce se rozespalé šplhá po obloze a zbarvuje krajinu do jitřní záře.

6. května 2025, řeka Weaver, Velká Británie

Nádherně voní. Vánek ve své náruči roznáší po zdejším okolí jedinečnou vůni rozkvetlého bezu a já netoužím po ničem jiném, než cítit překrásnou vůni zas a znovu. Zhluboka se nadechnu a energie uvolnění prostoupí skrze mé ztuhlé tělo. Musím se ptát, „Proč jsem jen dovolila, aby mne každodenní shon městského života zničil?“

Znáte to. Pořád nějaký hluk; auta, motorky, kamiony, vlaky, tramvaje, klaksony, sirény, řev z rádia, továrny, křik neposlušných děti, spěchající dav lidi… letadla. Ještě se za námi nezabouchly domovní dveře a už pracujeme s přilepeným telefonem u ucha zběžně vyřizujíc první vzkazy do práce a na místo snídaně pouze černá káva a mentolová Orbitka. Jak potom všem lze uvěřit tvrzení, že je nám takhle dobře, že chceme takhle žít, ba dokonce, že se nám takhle žít líbí?

Jen zavřít oči na krátkou chvíli a zaposlouchat se…

Pryč. Pryč z města. Pryč od starosti. Pryč od duchovního strádání. Jen tak jednoduše zpomalit a začít žít.

Ranní pára pozvolná tančí po hladině vod a probouzí zdejší život do nového slunného dne. Od lesa se ozývá ozvěna létajících hus, zatímco osamocená labuť se po hladině řeky ladně vynořuje z mlhy, plně pohlcená do vlastního světa nevšímaje se ničeho a nikoho.

Medvědí česnek je cítit ve vzduchu. Dnes je chladno, ale ničemu to nevadí. Však se za chvíli zahřejeme, jakmile sluneční paprsky proniknou skrze mlžný opar.

6. května, řeka Weaver, Velká Británie

A uprostřed toho já, obyčejná žena. Od samé vděčnosti, že mohu být součásti všedního půvabu zdejší přírody a nakrmit tak svou zpustošenou duši, pocítím chvění radosti obyčejného štěstí, které mi do oči hrkne slzy, až se mi kolena samotným dojetím svévolně podlomí, a já tak před celou tou krásou s poděkováním pokleknu do mokré trávy pokrytou drobnými kapky svěží rosou.

Člověk pořád chce vidět kousek krásy, a přitom si myslí, že proto musí procestovat kus světa, a tak celý rok pracuje a sní o tom, jak si u moře o dovolené odpočine. Dobrovolně se nacpe do těch maličkých sedadel v letadle a po dobu letu čichá cizí pot, přičemž drží své nervy na uzdě jako důkaz své tolerance, vůči osobě, co mu zezadu kope do opěradla, aby pak u moře poslouchal vtírající řev barmanů, „Sangria, mojito, pina colada!! Sangria, sangria. Mojito, mojito. Pina colada, pina colada!! Sangria, mojito, pina colada!!“ Raději ani nezmiňovat hustý dav lidí tísnící se na jedné pláži a koupající se ve stejném moři.

Proč si člověk odmítá připustit, že ten nejkrásnější, nejtišší a nejúčinnější způsob odpočinku má celou dobu vedle sebe? Stačí si jen otevřít srdce, jelikož krása běžného života nás obklopuje.

Se slzami v očích se rozhlížím kolem obklopená vděkem a pokojem vítající úsvit nového dne, abych si zas a znovu připomněla, jak málo záleží na mém lidském životě, nýbrž prožití tohohle vzácného okamžiku s plným vědomím.

6. května 2025, řeka Weaver, Velká Británie

Zvolnit, utišit se. Nehonit se za hmotnými statky, neplánovat a nekřičet do světa, co JÁ chci. Alespoň na chvíli ponechat svou chamtivost pod zámkem ve svém trezoru zapomnění a jen si tak být, tady a teď.

Teď jsem naživu, teď je čas žít skutečně.