Svědomí spotřebitelů

Vozíme si domů všelijaké cetky z dovolené, zdánlivě proto, abychom měli vzpomínku na krásné léto u moře. Položíme je na poličku, a jak je rok dlouhý, pouze okolo nich procházíme a sem tam z nich setřeme prach.

Jen zřídkakdy se ve shonu života zastavíme a rozjímáme nad slunečnou dovolenou v Egyptě.

Tu si mi opět známý stěžoval na nepořádek v garáži a napadlo ho vyprávět mi, jak celé dny strávil vynášením krámů z garáže do kufru auta, aby je posléze odvezl na místní skládku. Údajně mu práce zabrala pět dnů s tím, že za jeden den zvládl auto otočit čtyřikrát. Moc zajímavá historka. Opravdu. A prý že kolik aut na skládce bylo, že až třicet minut musel čekat ve frontě.

„Proč ty zbytečnosti kupuješ?“ zeptala jsem se ho. Neuměl odpovědět. Jen chvíli mlčky přemýšlel a pak s pokrčením ramen řekl: „Už jsem takový, nemohu si pomoct.“

Kupujeme laciné krámy, abychom je donesli do svých už tak přeplněných domovů, a když nás omrzí, což je zpravidla ještě toho dne, co jsme je obdrželi, odložíme je stranou, abychom je zítra napěchovali do krabice a uložili do garáže, jelikož nový den si zaslouží pořízení nového haraburdí. A jestliže v garáži není místo, pronajmeme si úložný kontejner od firmy Lock Stock Self Storage někde na kraji města, do kterého přestěhujeme vše, čeho jsme si deset let úspěšně v garáži nevšímali, aby pak ty krámy v kontejneru zůstaly kdovíjak dlouho. Není v tom žádná účelnost, kromě cpání peněz tam, kde to vůbec není zapotřebí. Proč se jen my lidé chováme tak nelogicky? No není ten člověk hloupě směšný?

27.05.2026, řeka Weaver, Spojené království

27.05.2026, Winsford, Spojené království

21.06.2026, řeka Weaver, Spojené království

Ne tak dávno jsem toužila po hezké knihovně ve svém domě, která by dokonale zrcadlila mého ducha. Vzápětí jsem se tázala: „K čemu takovou knihovnu potřebuji? Knihu přečtu, uložím ji na polici a pak se k ní dlouhá léta nebudu vracet. Jen se na ni bude po celou tu dobu prášit. A kdo z ní bude utírat prach?“ Uvědomila jsem si, jak moc budu líná prach z polic a knih utírat, jelikož domácí práce nepatří k mým oblíbeným činnostem, tudíž se jimi nechci o svém volnu zabývat více, než je nutné, a tak z nápadu vlastní knihovny v mžiku sešlo. Představte si, že je zapotřebí knihy z polic nejprve vytáhnout, až pak můžete utřít prach, a pak musíte knihy do polic zpátky naukládat. Kolik jen ušetřím času, který mohu smysluplněji využít.

Přešla jsem na čtečku. Nezabírá místo a v domě je světlo a čisto. Teď mám knihovnu v tabletu a v něm všechny potřebné knihy kdykoliv a kdekoliv ihned po ruce. Musím jen tablet uložit do batohu, a pak se mohu vydat na ranní procházku podél řeky, a když mne napadne nějaká myšlenka, knihu mám u sebe. Mohu se pohodlně usadit na břehu řeky Weaver do vlhké trávy pokryté ranní rosou a chvíli si v přírodě pod čirým nebem číst. A když mám štěstí, tak mne z druhého břehu potěší volavka šedá svou důstojnou přítomností. Jak vznešené!

Navíc tím šetřím stromy, tedy do značné míry chráním přírodu. A to ani nemluvě o neblahém dopadu na životní prostředí, který tisk knih přináší. Při něm je totiž použito velké množství chemikálií, a tyto látky pochopitelně při nedostatečném čištění mohou kontaminovat vodní toky. Což se často i stává.

V dnešní době je samolibé se skrývat za sentiment, že nic nemůže nahradit vůni tištěné knihy. Raději než do svých kapes pro peníze bychom si měli sáhnout do svého svědomí. Avšak otázkou zůstává, zdalipak dnešní konzumní společnost vůbec nějaké svědomí vůči přírodě ještě má.

30.06.2026, řeka Weaver, Winsford, Spojené království

24.06.2026, řeka Weaver, Spojené království

31.05.2026, řeka Weaver, Spojené království

Často mne napadá, že to nejsou lidé, kteří vlastní haraburdí, ale haraburdí, které vlastní lidi. Proto není divu, že dnešní člověk tolik strádá na mysli a duchu. Člověk nestrádá z nedostatku potřebných věcí, ale z nadbytku věcí zbytečných. Čím více si život plníme zbytečnostmi, tím více jsme chudí.

Krámy jsou levné, lehce a rychle dostupné, navíc nám je kurýr doveze přímo domů až pod nos. Pomalu nemusíme ani hnout prstem. Stačí jen pár kliknutí na telefonu a - woohoo - další odpad z Číny je na cestě k nám! Není to báječné?!

S telefony přilepenými k ruce jsme neustále opojení nekonečnou zábavou: koncerty, zahraničními dovolenými, bary, filmy, online hrami, knihami, sportovními událostmi, svátky, alkoholem, jídlem. Tudíž nemáme ani čas si povšimnout, že se řítíme do propasti ekologické zkázy. Zde se nabízí otázka, zda už v ní dávno nejsme? Nelze se dokola vymlouvat na konzumní společnost ve stylu „když oni mohou, tak já také“, a přitom ignorovat vlastní svědomí.

Čím dál tím víc je zřetelné, že technologický a digitální rozmach po celém světě z dlouhodobého ekologického hlediska škodí. Právě proto bychom se měli ptát, jak dlouho budeme schopni udržet současný stav pod kontrolou, než nás globální ekologický kolaps zasáhne?

„Co se stalo, se nemůže odestát, svou minulost - ať už v měřítku lidského života či v měřítku historie určitého společenství - nemůžeme vymazat, zrušit, popřít, vyhodit do povětří. Minulost je tu prostě s námi, musíme s ní žít. (...) Jediným vskutku smysluplným způsobem soužití s vlastní minulostí je její trvalá, věcná a nepředpojatá reflexe. (...) O to důležitější je, abychom právě zde sami v sobě pěstovali schopnost věcné reflexe vlastní minulosti a abychom tím obohacovali obecné lidské poznání a v mimořádných případech třeba i touto svou snahou inspirovali jiné.“ (Václav Havel, Projevy a jiné texty 1999-2006, Úvod)

Bohužel se lidé moc nezajímají o to, jak život na Zemi, ať už v blízké nebo té vzdálenější budoucnosti, bude vypadat. Nicméně pořád mám naději, že snad alespoň tímto zamyšlením někoho nadchnu, aby přiložil ruku k dílu. Když dáme ruce k sobě a společně malými kroky snížíme vlastní konzumní spotřebu, zmírníme tím i neodvratitelný ekologický kolaps a našim dětem dáme šanci na důstojný život.

Velké činy ve světě zpravidla začínají malými krůčky, proto dnes místo knih mám v domě květiny a knihovnu ve čtečce.