Podle sebe soudím tebe

Uběhlo už šest měsíců, ale doma se mi stále povalují tvoje věci. Neustále narážím na tvoje pyžamo ve skříni, osušku a zubní kartáček v koupelně a jízdní kolo na chodbě, a přitom jsem zaskočená, jak na ně bez emoci pohlížím 

a přemýšlím, zda by nebylo od věci nacpat je do jedné  beze jména krabice, která by na tebe pár let čekala v garáži, dokud by nezapadla v naprosté zapomněni. Byl jsi natolik hrdinský, že jsi neměl odvahu poslat mi zprávu, kdy si své harampádi přijdeš vyzvednout. Opět čekáš na mne, kdy za tebe udělám další, tentokrát poslední, krok v našem vztahu. Vím, nemusíš mi nic říkat, konec našeho vztahu je jen a jen moje vina, jelikož mám až příliš vysoké nároky. Jaké ubohé klišé.  

Odjel jsi jednu srpnovou neděli a už jsi se mi neozval. Nenapsal jsi, nezavolal, nepřijel jsi mne navštívit. Jako obvykle čekal jsi na mne, až se ozvu jako první, a přitom ti nedošlo, že tentokrát mlčím schválně, abych zjistila, zda ti vůbec na mne záleží. Promiň, že po čtyřech letech přestalo mne bavit ustupovat a připomínat ti, že stále jsem tady. 

Snad ode mne nečekáš, že ti vše ulehčím tím, že tvé věci bez jediného slova rozloučeni pošlu k tobě kurýrem. Neboj, už dávno jsem ztratila i tu sebemenší naděj, že by jsi se pro jednou mohl odvaze postavit čelem, osobně za mnou přijít a slušně z oči do oči se se mnou lidský rozloučit.   

Nepřestávám se ptát, kde se jen poděli statní, rozumní a slušní muži, které znám z filmů a románů? Doufám, že se nejedná jen o vymyšlené postavy vycházející z ženské touhy a fantazie, a že muži jako Byron Sally ze seriálu Doktorka Quinnová skutečně někde žijí. Tak moc ráda chtěla bych vědět, kde je hledat! 

Na místo udatných, zdvořilých a moudrých džentlmenů narážím jen na zbabělce, kteří si umí leda tak postěžovat, že to byli oni, ti chudáčci, kdo museli strávit rok svého života na “vojně”. A když jsem jím řekla, že ta jejích “vojna” byla jen taková hra na panáčky na prázdném poli bez skutečného nepřítele a ohroženi na životě, urazili se na mne s připraveným sloupcem argumentů, po kterém šplhali zpět na samotných vrchol svého vysokého ega. 

Nebavila jsem tě a dával jsi mi to najevo dost okatým způsobem. Co myslíš, jak často je vhodné říct, že jsem něco udělala jako blondýna, než komentář tohoto typu přestane být směšný? A myslíš si, že je vůbec vhodné říct mi, jak moc jsem hloupá jen proto, že jsem se rozhodla nenásledovat tvoje předpoklady a instrukce? A počítal jsi kolikrát jsem se tvému komentáři “Udělala jsi to jako blonďatá žena” zasmála? Pak jsi si zajisté musel povšimnout, že jsem se nezasmála ani jednou.    

Bylo to urážlivé. Ignoroval jsi mé prosby, kdy jsem tě tvrdě napomínala, aby jsi mi nic podobného neříkal a ještě jsi se tomu tupě smál. 

“Jak dlouho budu ochotná tohle ponížení snášet?” tázala jsem se v duchu pokaždé a přitom jsem cítila jak láska a úcta, které kdysi dávno mezi námi byly, každou podobnou poznámkou rozpouštěly se v mlze jako ranní pára, kterou vítr s sebou v nedohledno odvál na širé moře.

Vysmíval jsi se mi a pokaždé jsi musel mít pravdu, jelikož můj názor nebyl inteligentní, důležitý a už vůbec ne pravdivý. Ve všem jsem se mýlila a vše mé záliby byly hloupé. Dívala jsem se na hloupé filmy, četla jsem hloupé knihy a líbilo se mi hloupé umění. Zatímco tvůj fotbal, tvoje formule a tvoje akční filmy pokaždé byly zajímavější, zábavnější, zkrátka řečeno nejlepší. No, když myslíš…

Nebylo by od věci všimnout si, že časy, kdy se žena ve všem musela podřizovat muži, nechat si od něho líbit sebe horší zacházení, potupné ponižování, dovolit mu šlapat po její sebeúctě a sebedůvěře jen proto, aby neskončila hladová a opuštěná bez svých děti a střechy nad hlavou někde na ulici uprostřed mrazivé noci, už dávno pominuly.

Jsem vzdělaná, finančně soběstačná, prostě rovnocenná. Vzpomínám si na večer, kdy jsem se tě při večeři v průběhu našeho rozhovoru zeptala, “Kdy jsi naposledy četl knihu a o čem byla?” A i když jsem se pokoušela nedat na sobě znát, tvoje odpověď mne zarazila poté, co jsi mi stydlivě přiznal, že jsi naposledy četl povinnou četbu na základní škole a na svoji obhajobu dodal jsi, “Nebavilo mne to.” Zaskočeně jsem pozvedla obočí a pomyslela si, “A to si pořád o sobě myslíš, že jsi lepší, moudřejší, inteligentnější jen proto, že jsi vystudoval inženyrstvi?” Ovšem nahlas jsem nic říct nemohla, jelikož nesnášel jsi, když jsem se byť jen letmo prstíkem dotkla tvé ješitnosti. Pamatuješ, jak jsi se pokaždé “musel” se mnou hádat, ať už šlo o sebe menší prkotinu? No, u nás doma se říká, moudřejší ustoupí, moudřejší se nehádá. 

Všude po domě se povolují láhve alkoholu, které jsi nakoupil, ale nevypil a mne se vybavuji vzpomínky, kdy jsi se smál, že za “moji” sbírku alkoholu nemusel by se stydět žádný alkoholik první ligy, a přitom jsi moc dobře věděl, že alkohol nepiji, jelikož mi nechutná. Tuto skutečnost jsem ti přiznala hned na první schůzce a ty jsi se na mne podíval tak zvláštně zaraženě, že jsem z tvých oči zřetelně mohla vyčíst, že nevíš, zda si dělám legraci, nebo zda jsem v minulosti měla s alkoholem problém, a proto se mu vyhýbám. Nechtělo se ti věřit, že pravda je tak jednoduchá, přesně jak jsem řekla, a proto jsi přede mnou postavil sklenku skotské whisky a nutil jsi mne ji vypit i přes můj odpor. Copak jsem malým dítětem, abych jsem se bála vyjít z davu, vypít něco z čeho se mi zvedá žaludek jen proto, že společnost tvrdí, že je to “cool”, a když tak nedělám, tak jsem “out”? 

Jsem silná žena, která nemá problém říct nahlas, ”Nenalévejte mi,” aniž bych měla nutkání cokoliv vysvětlovat, i když moc dobře si uvědomuji, že si každý o mne myslí jen to nejhorší. Zdravý člověk přece alkohol neodmítá! Nenápadně se mi dívají na břicho a pokoušejí se uhodnou v kolikátém jsem týdnu a kdo je otec mého imaginárního dítěte. Ti odvážnější se na mne s odstupem dívají pohledem plný odporu, přičemž se jím v hlavě protáčejí scénáře o divokosti mého neuskutečněného mládí plné alkoholu, drog a sexu. 

Hold, jsem žena štěstěná, jedná z malá výjimek se zdravou játrou, aniž bych se proto musela nějak zvlášť přemáhat. Žiji zdravě a nemusím pro to nic moc obětovat. No, nemám se já dobře? Ti, co mne znají, vědí, že jsem od přírody zodpovědný člověk, který o své tělo dbá jen proto, že mne zdravý životní styl jednoduše baví. 

Moc dobře vím, co jsi si o mne myslíš potom, co jsem se ti neozvala, jelikož rozhodla jsem se trpělivě čekat na tvůj krok odvahy, abych si s jistotou ujasnila, že náš vztah definitivně spěje ke konci. Nepochybují, že mne u svých kamarádu pomlouváš za to, že jsem tě vyměnila za jiného muže. Těžko kdy ze své mysli vymažu vzpomínku, jak jsem v horečce ležela v posteli, svaly a klouby mne pálili tak silně, že i ten sebemenší pohyb byl nesnesitelně náročný a únavný. V hlavě jsem vymýšlela strategie, jak si s co nejmenší námahou dojít na záchod, nebo sejít schody dolů do kuchyně, abych si mohla uvařit horký čaj s medem a citronem a co nejrychleji vrátit se zpět do postele. Avšak tebe nic z toho, jak jsem se cítila, nezajímalo, protože jsi mi bezohledně do telefonu řekl, “Ty někoho máš, proto za mnou nechceš přijet.” Byla jsem příliš vyčerpaná, zcela bez energie, abych ti cokoliv vysvětlovala a ujišťovala jako malého kluka o tom, že ti nelžu. Copak jsi neslyšel, že jsem neměla sílu ani mluvit? Jen jsem převrátila oči v sloup a pomyslela si, “Typické, podle sebe soudím tebe.” Upřímně byla jsem zaskočena, že jsi toho víkendu neskočil do auta a nepřijel jsi za mnou, aby jsi se osobně přesvědčil o tom, s kým se peleším v posteli. 

Můžeš si být jistý, že nejdu po vzoru amerických filmu, které na mne volají, “Prober se! Je ti pětatřicet a jsi single! Jestli si chceš udržet svůj sociální status, ihned si někoho najdi, jinak tě vyškrtneme ze seznamu.” A já na to s pokojem v mé duši a mysli odpovídám, “Směle do toho. Co pak jsem vám někdy řekla, že o ten váš status stojím?” Vždyť já ani nemám facebook. A k čemu je dobrý instagram? Doposud jsem tomu nepřišla na kloub.

“Nevadí ti, že vůbec nejsi vidět! Vůbec nejsi lidem na očích!”  křičí na mne sociální média, potažmo já se musím ptát, “Jakým lidem? Kdo se skrývá pod ikonkou folower? Číňan z Pekingu? Američan z Texasu? Brazilec z Ria? Copak stojím o jejích pozornost? A jsou ti lidé vůbec skuteční?” Já vím, jsem sto let za opicema, ale i přesto mi nevadí, že můj status zůstává v kolonce “out” a na místo toho, abych si kvůli tomu dělala vrásky, hezký se obleču, natočím si vlasy, popadnu klíče a vyjdu si ven do kavárny, abych se mohla usmát na skutečné lidi a hezký si s ním z tváře do tváře popovídat. 

Co víc dodat, jsem výjimečná, silná, svá a za to se mám ráda. Přeji Vám, má milá čtenářko, abyste i Vy byla výjimečná, silná, jednoduše svá.