Nejkrásnější čas

Prší. Déšť zvolna bubnuje o stěny stanu a místo propadání panice ze samoty na kraji lesa a obav z promočení, cítím svěžest a úlevu. Všechno voní deštěm, město spí, ale les si dál tichounce hraje.

V tom si v mysli přivolám vzácný okamžik posledního rána, kdy jsem v němém úžasu pozorovala poletující netopýry okolo mého obličeje a naplno si uvědomovala, že poprvé v životě mám štěstí vyposlechnout si jejích ukolébavku.

A když si jen tak ve tmě v poklidu ležím a rozjímám nad radosti uplynulého dne, jako noční můra vynoří se na povrch mé paměti vzpomínka, která ani s odstupem času mne nepřestává znepokojovat.

„Magdo, jsi naprosto k ničemu,“ zaznělo z úst učitelky tělocviku poté, co jsem ani na pátý pokus nesvedla skok přes kozu, aniž bych na ni neusedla. Děti stojící v řadě si něco pošuškávaly, škodolibě se na mne pošklebovaly, div si na mne neukazovali prstem, zatímco jsem přemýšlela, jak se v této situaci zachovat správně podle předpokladu dospělých. Bez reakce jsem mlčky seskočila z kozy a se svěšenýma ramenama zamířila na konec řady, přičemž jsem neměla nejmenší odvahu odlepit pohled od špinavé podlahy. Přála jsem si být neviditelná.

„Jen se podívej na Lucku jak ji to hezký jde,“ kárala mne učitelka před ostatníma, počemž jsem si v duchu nadávala, proč jsem tolik bojácná, když stačí tak málo, pořádně se odrazit, rozkročit se, ve správném okamžiku zvednout ruce do vzduchu a s uvolněnýma kolenama dopadnout na žíněnku za kozou. Svedou to jiné děti, tak proč ne já? Netušila jsem, že za moji ztuhlost může jen přirozený instinkt ze strachu cokoliv si zlomit nebo jakkoliv si ublížit. Byla jsem jen dítě, které pocítilo, jak chutná vyloučení z kolektivu. Dítě, co chápalo, že být jiná se neoplácí, být jiná se trestá.

Radost z pohybu mi byla tímto odebrána, a tak jsem se s knihou uchýlila do kouta a mlčky dovolila dospělým nadávat mi, že i já patřím do té generace děti, co raději sedávají u televize, místo abych s vrstevníky běhala po louce.

„Jdi ven a najdi si kamarády,“ slýchávala jsem odevšad. „Proč se ve třídě s nikým nebavíš? Přestaň se stranit, jen si zaděláváš na potíže v dospělost.“

Neměla jsem si s dětmi co říct. Ráda jsem v tichosti sedávala v hloučku dospělých a naslouchala debatám o životě. Nasávala jsem jejích zkušenosti, o kterých jsem posléze přemítala, aniž bych si uvědomovalo, že tímto pro mne přirozeným chováním procházím nejdůležitější výukou, kterou mi žádná škola na světě nemůže poskytnout, a jejíž slavnostní zakončení na mne teprve čeká v můj poslední den na této zemi.

Zároveň jsem se bála, že by se mi děti za můj pohled na svět vysmály a nazvaly hloupou, jelikož známky ve škole tomu nasvědčovaly. Sama jsem se viděla za bojácnou nešiku s trojkami na vysvědčení, která byla od dospělých naučená neustále se porovnávat s těmi moudřejšími, odvážnějšími, co dovedou přeskočit přes kozu a talentovanějšími, co sice kresli stejně dobře jako já, ale moderní nesmysly, co se prodávají, narozdíl od naivní krajiny, která v mém art pokoji čeká na srdce, jež se do ní zamiluje stejně tak, jako kdysi mé oči do té živoucí krásy.

Jak jen jsem rodičům mohla vysvětlit, že mne samota uklidňuje, jelikož jsem chráněna před nežádoucími posudky o mé nedokonalosti, díky čemuž se mohu s plným vědomím věnovat tomu, co mne doopravdy naplňuje, když jsem bez přestání slýchávala, že být sama je špatné, jelikož si vědomě stavím před sebou zeď, která mi brání naučit se budovat si pozitivní sociální vztahy? Ale co jsou to pozitivní sociální vztahy, jestliže mi samotní učitele v ranném věku ukázali, jak jednoduché je zranit duši s výmluvou, „Vždyť to s tebou myslím dobře,“ která se i po mnoha letech s obtížemi hojí?

Navíc byla jsem jen dítě, které si myslelo, že dospělý přece musí vědět všechno, protože oproti mne má již dokončené vzdělání. Věřila jsem, že cokoliv dospěly řekne, je na tomto světě jedinou pravdou. A tak jsem se na sebe zlobila, protože jsem se nedokážu proti své vůli změnit. Vztekala jsem se na sebe, že nejsem schopná být taká, jakou mne ostatní chtějí. Byla jsem nešťastná, jelikož jsem nevěděla jak z začarovaného kruhu vystoupit ven.

Netušila jsem, že moje radost ze samoty je výjimečná, která mne učí vnímat podstatu světa a skutečný život v něm. Je to dar, kterého jsem se měla dobrovolně vzdát jen proto, abych vyhověla požadavkům dospělých a lépe zapadla do společnosti.

Dnes jsem zralá žena. Dnes vím, že dospěli o životě ve skutečnosti ví pramálo. Vše se učíme za pochodu, a jen doufáme, že jsme se rozhodli správně. A proto se musím ptát proč? Proč mi tohle nikdo neřekl, když jsem byla malé děvče? Víte kolik trápeni mohla bych být ušetřena? Proč mi nikdo neukázal, jak důležité je mít se ráda, taková jaká jsem i se všemi nedostatky, které do lidského bytí nepostradatelně patří? Proč se to vše musím učit až teď v dospělosti? Kde jen najit sebeúctu k sobě samé?

Dětská duše je jako nepopsaná kniha. Co do ni napíšete, už v ní napořád zůstane. Můžete se pokusit prvotní slova vygumovat nebo přepsat, ale stíny a rýhy původního textu již napořád na bílém papíře zůstanou.

Tak moc moje srdce touží mít alespoň jednu věrnou přítelkyni, ke které by se s lehkosti mohlo obracet s nejhlubšími myšlenky a nejbolavějšími pocity, aniž by se zachvělo strachem před zklamáním, které může moje nedokonalost v druhé ženě vyvolat. Ale jak a kde ji hledat, když se lidí ve svých šestatřiceti letech ve skutečnosti bojím, jelikož si neustále myslím, že jsem druhými jen odsuzovaná a kritizována za mé vady? Kolikrát ještě musím uslyšet frázi, že lidé jsou ve své podstatě hodní a chtějí pro mne jen dobro, abych se zbavila hluboko zakořeněné obavy šeptající hořká slova, „Nejsi dost dobrá, proto nejsi hodna mého přátelství“? Jak jen si mám v sobě vybudovat důvěru k druhým lidem?

Buďme opatrní, jak promlouváme k dítěti. Nezaslouží si naší hrubost, hodnocení a porovnávání s hodnějšími, moudřejšími a talentovanějšími dětmi. Z vlastní zkušenosti vím, jak pracné je odbudovat zdravé sebevědomí založené na základech sebeúcty, které kdysi dávno na základní škole bylo roztříštěno na malinké a ostré střepy, jež stále způsobují bolestivé rány pokaždé, když se jej pokouším střep po střepu slepit zpátky do původního stavu.

Déšť utichl. Tenká látka stanu propouští dovnitř tlumené světlo. To už je nad ránem? podivuji se. To už svítá? Oka jsem nezamhouřila, ale únavu necítím. Naopak, jsem odpočata, plná síly naplno prožit další den.

Bosou nohou vstoupím na mokrou trávu, která mne na chodidlech zastudí, přičemž sledují, jak pár zbloudilých kapek deště dopadá na hladinu řeky, která na nečekaný dotyk odpoví jemným zvlněním povrchu do dokonalých kružnic.

Ticho. I ptáci skrytí v korunách stromů trpělivě čekají na správný okamžik, než svým zpěvem rozezvučí krajinu vítajíc příslib nového dne.

Dnes je teplo, dvanáct stupňů, proto pára nevystoupila nad řeku, aby nás potěšila svým elegantním tancem, který bílé labutě miluji doplňovat svojí ctihodnou přítomnosti.

A když se jen tak nečinně dívám na krajinu a mazlím se s pocitem volného probouzení, musím se ptát. Jakpak asi naše řeka před námi vypadala? To teprve musela být podívaná.

20.05.2025, řeka Weaver, Velká Británie

Jen tak si tady být s moji nejvřelejší přítelkyni pryč od lidských předsudků, procházet se lesy, sledovat volný život vod, poslouchat ptačí zpěv, plnými doušky vnímat jedinečnou vůni přírody a vědomi, že se nemusím vracet do toho světa, co znám, jež pro mnohé z nás představuje jistotu zítřejší budoucnosti, ani do toho domu, který má být domovem, nikoliv vězením pro moji duši, činí mne nesmírně klidnou, šťastnou a svobodnou, jelikož dnes je tady další ráno, kdy se opět mohu vydat hledat východ slunce. Nejkrásnější čas dne, nejkrásnější čas života.