Domov, ostudný to domov

Jen tak ze zvědavostí prohlížím si upoutávku na divadelní představení Spolu až do smrti. Blíží se půlnoc a hlavní vlakové nádraží je oproti denního shonu prázdné.

Neuběhlo ani pět minut od zakoupení jízdenky, když zpoza roku vyjde mladá žena hezký oblečená, dobře upravená a rázným krokem pochoduje mým směrem.

Zřejmě spěchá na vlak, pomyslím si, ale přitom si všimnu, že se na mne upřeně dívá.

Dávej pozor! zvolá intuice tak zřetelně, až nemohu reagovat jinak, než se k ni otočit a dát ji na vědomí, že její přítomnost není bez povšimnutí.

Najednou zpomalí, ale i přesto mně neváhá sebevědomě s předstíranou lítosti oslovit, „Promiňte, že obtěžuji, ale okradli mne. Nemáte tři sta korun na vlak?“

V jejím hlase není jediná tónina stresu, šoku, obavy, zoufalství či hanby, že se stala obětí a nechala se hloupě okrást. Přinejmenším já bych se tak cítila.

Naopak, zní sebejistě a klidně. Ví přesně, co dělá a za jakým účelem. Přitom ji nevadí, že je pod kamerovým dozorem deset metrů od policejní stanice. Magdaleno, nezapomínej, pod svícnem je vždy největší tma.

Teprve samotná ostražitost mne upozorní na lup, na který má spadeno. Telefon v koženém pouzdře spolu s bankovními kartami a hotovosti ledabyle uchopený v mé pravici.

Lhářka, co se mne pokuší okrást. Mladá, perspektivní žena mého věku, avšak bez charakteru a svědomí.

Hádejte, kterým směrem se po mém odmítnutí posléze vydá. Na nástupiště, ta chuděra, co nemá peníze na vlak.

Bohužel, jak čas zvolna ubíhá, jsem svědkem, že toho večera není jediná, co chodí po vlakové stanici a loudí peníze od důvěřivých občanů.

Tak takhle se reprezentujeme světu. Hlavní pražské nádraží plné mladých žebráčků a zlodějíčků.

Není divu, že český národ je plný nedůvěry a pochybnosti o dobru v druhých lidech. A právě proto, když někdo doopravdy potřebuje pomoc, kvůli lstivým lhářům, nedovolá se jí. Navíc postiženého člověka, člověka v opravdové nouzi, hanba by fackovala vyjít si takhle sebejistě mezi lidi a žebrat.

Dlouho mi trvalo pochopit proč jsem se v České republice zřídkakdy cítila příjemně, přestože jsem zde prožila svých prvních třiadvacet let. Teprve dlouholetý pobyt v zahraničí ukázal mi, že lidé ve své podstatě jsou hodní a ochotní jeden druhému pomáhat.

Proč by se jinak před třinácti lety postarší Angličan pokoušel porozumět Češce, co sotva utrousila pár anglických slov, aby získala práci a tím i možnost na bezstarostnou budoucnost?

A proč ta šedesátnice, vážená manažerka jménem Debbie, vždy pro mne má milé slovo a porozuměni?

Jak je to možné, že v jedné evropské zemi muslimské dívky mohou beze strachu sedět ve školní lavici se šátkem na hlavě, zatímco v druhé zemi ne?

Ať už jsi muslim, hinduista, buddhista nebo křesťan máš vyznání víry, tak jej uctívej, a my budeme spolu s tebou, abychom jsme se něčemu novému přiučili. Jak jinak máme světu lépe porozumět a spolu s ním úzce spojené mezilidské vztahy?

Je to smutné, snad i trochu lítostivé, že v cizí zemi cítím přátelství, bezpečí a pokoj obyčejného žití. Cizí země se pro mne stala domovem.

Tolerance, respekt, úcta. Kde se jen v České republice poděly tyto hodnoty? A mají naše děti příležitost porozumět jejich významu a důležitosti? Kdo je tomu naučí, když ne my sami?

Taková je skutečná tvář. Česko, srdce Evropy, avšak pouze na mapě.