Dar sobě

Svoboda začíná v okamžiku, kdy pochopíme, že nemusíme světu nic dokazovat.

Před méně než dvěma lety jsem uposlechla svou touhu po svobodě a učinila jsem odvážný krok, ať už se vám může jevit jako sebemenší, který zásadním způsobem změnil můj současný život. Nebylo jednoduché čelit mému strachu z toho, co přijde do mého života po zrušení televizní licence, jakož i lži, že spolu s násilím a nemravnostmi v dnešních bezmyšlenkovitých filmech a seriálech přijdu i o důležitá, neboli přímo zásadní sdělení o dění ve světě. Ruku na srdce, kdy v minulosti v televizi něco důležitého neboli přímo zásadního bylo? Natožpak v dnešní době!

Žádná zmínka o radostném a pokojném pocitu uspokojení z daru života, žádná chvála Boží hodná paměti.

Najednou jsem měla spoustu času nejen na všechny mé zájmy a záliby, ale především na sebe samu a přemýšlení o nás, o lidech a přírodě. O podstatě smyslu života v tom úžasném a nádherném vesmíru, jejž máme to štěstí objevovat.

Dnes víc než předtím jsem si vědoma, jak špatný vliv televize má na lidskou psychiku. Sužovala mne věčná nespokojenost, nedokonalost, vlastní malost a bezvýznamnost, strach z toho, že mi už dávno ujel vlak. Neustále jsou nám v televizi podsouváni ti lepší, úspěšnější, vzdělanější, inteligentnější, pracovitější, výjimečnější… zkrátka dokonalejší lidské bytosti. Toužila jsem patřit mezi ně. Měla jsem obrovskou potřebu něco velkého, ne-li přímo mimořádného a zásadního, světu dokázat a vždy jsem si uměla vybrat ideální vzory.

Snila jsem o tom, že i já jsem členem skupiny Občanského fóra během sametové revoluce. Toužila jsem žít život Elizabeth Gilbertové, jejž popisuje ve svém příběhu Jíst, milovat, meditovat. Občas mne i nadchla představa úspěšné lékařky nebo vědkyně zachraňující životy. Nebo jsem snila, že jsem alespoň spisovatelkou stejně tak úžasnou, jako je J.K. Rowlingová nebo J.R.R. Tolkien. Ovšem nic z toho se neděje. Jak překvapující.

Zároveň jsem neměla nejmenší tušení, co bych vlastně měla dokázat a jak na to. Ve filmech a seriálech mladí lidé vždy vědí, co od života chtějí, jdou si víceméně hladce za svým snem a zpravidla vždy uspějí. „Tak proč ne já?“ tázala jsem se.

Ať už šlo o studium, umění, nebo podnikání, pokaždé jsem narazila na zeď. Provázel mě ochromující pocit zmaru a neužitečnosti, jako bych jen marnila drahocenný čas. Propadala jsem myšlence, že můj potenciál zůstává nevyužit. Jak frustrující!

Dookola jsem se ptala, „Proč jsem tady, když jsem k ničemu? Jaký smysl má bezvýznamný život?“ A čím hlouběji jsem padala do svých pocitů méněcennosti, tím výrazněji jsem cítila nesnesitelnou potřebu dokázat výjimečný čin. Avšak přišla jen únava, zklamání a nechuť k životu samotnému.

Odmlčela jsem se.

Po dlouhých rozhovorech se sebou, se vši odhodlaností a respektem k sobě samé, jsem se rozhodla naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který mi našeptával, „Zahoď televizi a jdi do přírody žít svůj život.“ A tak začaly mé dlouhé procházky podél řeky Weaver za ranního úsvitu, během kterých se rozhovory se sebou o to víc prohloubily.

Jaká úleva nastala, když jsem si pár měsíců nato uvědomila, že na mém životě v tom našem širém vesmíru vůbec nezáleží, nikdo o mně nemusí vědět, nikdo o mně nemusí mluvit, nikdo si mne nemusí pamatovat, a proto nikomu nic nemusím dokazovat. Nemusím se přepínat. Nemusím se frustrovat.

Televize je klam, odvádějící pozornost od krásy obyčejného, tichého a neuspěchaného života. Systém nezměníme, ale to, jak na něj zareagujeme a čemu dovolíme vstoupit do naší duše, máme plně ve své moci. Zrušení TV licence byl jak ten nejkrásnější, tak především nejdůležitější dar, který jsem si kdy předtím dala.

Na čem doopravdy záleží je propojit své srdce s myslí, abychom pochopili, kdo jsme. A toho dosáhneme jedině tehdy, když máme pokoj na duši a klid v mysli.

Od toho osudného dne se nepřestávám ptát, „Když tady není televize, co by mne rozptýlila, kdo jsem? A proč tady jsem?“ Musím se přiznat, že ne vždy znám odpověď, a proto jsem občas smutná.

Někdy až úzkostlivě dbáme na to, jak co nejdůkladněji oklamat vlastní duši nekonečnou zábavou. A když smutek přijde - a ten občas bez pozvání přijde - lekneme se a v tu chvíli si myslíme, že je s námi něco v nepořádku. V mžiku sáhneme po telefonu s nadějí, že nám někdo zanechal zprávu, nebo pátráme po „zábavě“ na internetu, kterou bychom mohli zaměstnat mysl a zcela ignorovat volání naší duše k návratu domů.

Není nic zlého na tom občas být smutný. Čím více budeme smutku vzdorovat, tím agresivnější se stává a tím déle s námi zůstane. Každý je občas bezdůvodně smutný, kdy se ptá, „Jaký smysl má můj bezvýznamný život?“ V tu chvíli je zbytečné cokoliv dělat, jelikož to, co potřebujeme, jen porozumění a čas. Je zapotřebí smutku dovolit přijít, být tady s námi, sednout si s ním, promluvit si s ním, obejmout jej a pak jej nechat odejít.

Naučila jsem se, že smutek mi našeptává, na čem mi v životě záleží, čeho si vážím a jak málo mi stačí ke skutečné radosti. Pokojná ranní procházka podél řeky, pohled na tančící motýly okolo lučních květin, koňějšivý zvuk tekoucí vody, šelest listí stromů lípy na hlučné ulici, pohled na svobodné racky vznášející se na obloze, vůně upečené bábovky, srdečný úsměv od mé milé kolegyně, ticho a klid mi pokaždé dovolí uvědomit si, jaké štěstí to jen mám, že mohu žít v dnešní bezstarostné době. A proto, když smutek přijde, nepanikařím, jelikož moc dobře vím, že rozsah mého smutku ukazuje na velikost mé duše, která touží žít přítomně tak, abych se za nic nemusela před sebou samou stydět.

Je těžké se v dnešní době vyhnout násilné propagandě konzumních reklam, jelikož na nás křičí odevšad, z každého rohu, ale díky mému rozhodnutí učiněnému před osmnácti měsíci alespoň doma nejsem pod jejich, ať už nebolestnou, zato agresivní palbou. V tichu domova jsem se naučila rozlišit pocit vlastní potřeby a touhy od potřeby a touhy nenasytného systému společnosti, ve které žiji a která nemá nejmenší zájem o mé obecné blaho, ale pouze a jen o peníze, jež může vytáhnout z mých kapes za jediným účelem - sebeobohacení.

Nepotřebuji své city obelhávat nějakou levotou v podobě jídla a pití, bezmyšlenkovitého a nadměrného nakupování šatstva a jiných zbytečností, sledování osudů neexistujících lidí nebo bezúčelného cestování po světě. V tom všem a v mnohém dalším je jen obyčejná prázdnota, která nedokáže nasytit hloubku mé duše, jež miluje jednoduchý život plný významných slov, referátů a úvah o nás, o přírodě, o vesmíru. O životě a radosti na Zemi.

Všechno se ve mně uklidnilo, utišilo, shon a spěch pominuly, proto péro do mého deníku dne 7. července tohoto roku zapsalo: Nepotřebuji peníze. Nepotřebuji vzdělání. Nepotřebuji dobrou pověst. Nepotřebuji uznání. Nepotřebuji publicitu. Nepotřebuju slávu. Nepotřebuji ocenění. Nepotřebuji vyznamenání. Nepotřebuji moc. Nepotřebuji národnost. Nepotřebuji náboženství. A nepotřebuji ani svoji vlastní identitu. Jediné, na čem mi doopravdy záleží, je svoboda, láska a víra.

Pakliže je tady něco v mém životě, čeho chci dosáhnout, nechť je to mé svědectví o obyčejné kráse a bohatství pomalého a skromného života naplněného láskou k přírodě. Mám svůj čas! A v tom je svoboda.

Mým přáním je, aby lidé milovali přírodu a pečovali o ni. Právě v ní totiž spočívá podstata skutečného života a my se od ní máme stále co učit.