V minulých dnes prolétla českými médii zpráva o úvahách/návrzích zavést opět brannou povinnost. Nejednalo by se o klasickou „vojnu“, jak jí ještě znali naposled dnešní třicátníci. V první fázi by odvodová komise vybrala vhodné adepty a ti by následně podstoupili minimálně tříměsíční výcvik. Do něj by navíc mohli být povoláni jen specialisté určitých profesí, dle aktuální potřeby armády.
Má však takovéto cvičení (ani se snad nedá použít výraz z minula - základní vojenská služba) smysl?
Je jasné, že tito novodobí odvedenci by nesloužili u jednotek vyžadující mimořádné a dlouhodobé proškolení – např. osádky tanků, parašutisté, průzkumníci, atd. Naučit se plně ovládat tank ani nelze za tak krátkou dobu (hláška z Tankového praporu: „…ani 30 měsíců výcviku nestačí k ovládnutí tak složitého stroje, jakým je tank T-34“). To ale od branců ani žádat nelze - na tyto činnosti máme vojáky profesionální.
Jejich hlavním úkolem by bylo získání základních vojenských návyků a základů užívání střelných zbraní. Tyto základní dovednosti by postačovaly pro případ jejich povolání v mimořádné situaci. V případě mobilizace by mohli doplnit profesionální vojáky bez složitého zaškolování.
A potřebuje naše země vůbec vojensky proškolené zálohy?
Vyhnu se úvahám o možných příčinách jejich potřeby i přílišnému optimismu o celkové nepotřebnosti ozbrojených sil (i to bývá dost častý názor diskutujících v různých diskusních fórech – „…my přece armádu nepotřebujeme“, „k čemu v dnešní mírové Evropě armádu?“, „v době atomových zbraní je každá armáda zbytečná“, atd. atd.). Doba akutní potřeby armády prostě dříve nebo později přijde a my musíme být připraveni. Ani si nechci představovat, jak by vypadala naše armáda, kdyby tato potřeba přišla dnes a současní 18-ti, 19-ti nebo 20-ti letí kluci byli mobilizováni. Neuměli by pozdravit, nevěděli by, jestli k nim mluví svobodník, kapitán nebo generál. Neuměli by zasunout zásobník do zbraně,… . A právě tyto základní dovednosti jim dá výcvik. Je pochopitelné, že v dnešní době, se stále sotisfikovanějšími zbraňovými systémy, jde jen o jakési vojenské minimum. Ale i to ulehčí jejich případné začlenění do armády.
A věřím, že by absolventům výcvik prospěl i v jiném směru – někdo by získal pokoru, jiný úctu k autoritám, někomu by výcvik přispěl k „otrkání se“ v kolektivu. Zkrátka takováto služba nemusí být „jen“ službou pro stát, ale užitek může přinést i těm, co jí absolvují.
