Nebo také - Není na světě člověk ten, který by se zalíbil lidem všem... Tato věta mi zní v uších vždy, když mi někdo řekne, že se nemusí líbit každému, jak se chovám, jaká jsem. Že se nemůžu všem zavděčit, protože takto svět prostě nefunguje... Pořád jsem se podřizovala, byla z ticha, byla ta šedá myš v koutě a proč? Nemám ráda konflikty, takže jsem je nevyhledávala a věděla jsem, že když řeknu pravdu, že konflikt vznikne, takže pssst...
Když jsem před dvěma lety navštívila mou psycholožku, tak mě ani nenapadlo, že by mohla změnit mé uvažování o světě, o životě, o mé rodině. Díky ní jsem si uvědomila mnohé a moc jí za to děkuji.
Už při narození nebo možná v maminčině bríšku jsme ovlivňování vnějším prostředí. Když se narodíme a rosteme, tak jsme ovlivněni svou rodinou a podřizujeme se přáním našich rodičů, podřizujeme se "rozkazům" paní učitelky ve školce, poté ve škole. Děláme, co nám tito dospělí řeknou a myslíme si, že všechno je tak, jak má být, protože dospělí přeci mají rozum a my jsme jen děti, které musí tyto dospělé lidi poslouchat, protože "mají vždycky pravdu"... Jsme ještě ve věku, kdy se učíme. Nevíme o světě téměř nic, jen to, že musíme chodit do školy, učit se - pořád se něco učit a hlavně poslouchat, jinak dostaneme na zadek, zakážou nám jít ven s přáteli, zakážou nám televizi - tedy to bylo dříve. Nyní se zakazují počítačové hry a internet... A tak rosteme, dospíváme, přijde střední škola, zase musíme poslouchat další učitele, zase se jen podřizujeme..
Samozřejmě mnozí se v pubertě bouří, ale nezůstane to tak dlouho - bouří se většinou proti postojům svých rodičů, protože začínají poznávat u svých přátel, že ne všude platí jen zákazy a příkazy, ale že někteří si můžou de facto dělat, co chtějí. Tak se ptají: Proč bych nemohl/a já si dělat, co chci? Co ode mne rodiče pořád chtějí? Je to normální, ale nespostihne to v tomto věku každého. Stejně pak rostou dál a když se nepodřídí svým rodičům, tak ve škole musí a pokud ne ve škole, tak v práci, protože když se nepodřídí v práci, tak sehnat si nějakou dá zatraceně zabrat. Jak jednoduchý proces...
Také jsem se podřizovala rodičům, prarodičům, ve školce, ve škole, na gymnáziu, ve vztahu s bývalým přítelem, v práci. Vždy jsem se podřizovala a vždy jsem ustoupila... Jo, bylo to strašně fajn, protože jsem nikdy nebyla člověk, který by se hádal... Chtěla jsem vycházet se všemi a taky mi to už děti na ZŠ daly sežrat (o tom třeba jindy)... No, nakonec to způsobilo to, že jsem začala mít deprese - deprese z toho, že vlastně všechno je na nic, já jsem k ničemu a všichni všechno zvládnou a vědí a jen já ne... Měla jsem vžité představy a věřte, že výchova dělá fakt hodně, jak má co vypadat. A když se to vymykalo normálu (myslím tím stavu, o kterém jsem si myslela já, že je normální), už to bylo špatně... A tak jsem to pořád řešila. Co dělám špatně? Je špatné, že chci vycházet se všemi a nebýt konfliktní typ? Ano, byla to chyba. Nedávala jsem najevo své názory, své postoje, své city - vše jsem dusila v sobě. A proč? Abych se zavděčila všem... Taková blbost... Přitom celou dobu - od základní školy, kdy jsem čelta Babičku od Boženy Němcové, mám stále v paměti moudro: ,,Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem"... V listopadu 2012 se ve mně něco zlomilo a řekla jsem si DOST, už taková nebudu. Chci být k lidem upřímná, chci říkat, co si myslím a jak to cítím, za každou cenu... A výsledek už znáte - přišla jsem o práci, o možnost získat vysněný byt, o své jediné úspory (tedy 100.000 kč), o mnoho svých rádoby přátel atd. A ptáte se, zda to stálo za to? Stálo, jsem volná a vím, že člověk může vše, co si přeje :)
..............................................................................................................................................
Všem přeji krásný večer! A nebojte se být sami sebou... Možná něco ztratíte, ale to, co získáte, je k nezaplacení :)
