Volyňští Češi zase musí počkat

Tak jak je to s těmi volyňskými Čechy na Ukrajině? Už je to více než rok, co začali usilovat o co nejrychlejší repatriaci, ale, jak to tak vypadá, budou muset zase čekat. Jejich zdůvodnění, proč se necítí na Ukrajině bezpečně, se totiž očividně nehodí našim ani ukrajinským politikům do krámu. A strategické protiruské spojenectví mezi Prahou a Kyjevem je přece důležitější než pomoc pár desítkám vyděšených rodin našich krajanů. Nebo snad ne? t

Volyňští Češi se cítí ohroženi a chtějí se vrátit do původní vlasti. To není žádná novinka. Platilo už před rokem a čtvrt, kdy slavné vítězství na Majdanu učinilo z uvědomělých nacionalistů z Pravého sektoru i odjinud všemocné posly nové Ukrajiny, a platí to i dnes, kdy se Ukrajina, vyčerpaná a rozpolcená válkou, propadá do chaosu a bídy, jak si nejspíše dokáže představit málo z nás. Jenomže ouvej – repatriace našich krajanů z Haliče je politicky nesmírně ožehavá záležitost, protože oficiálně k ní podle Kyjeva není důvod. A Praha si nechce své Západem posvěcené spojenectví nechat kazit. A tak se na jejich četné žádosti z českého velvyslanectví v Kyjevě nepřicházela žádná odpověď. Pak se sice do věci vložil s patřičným mediálním rachotem prezident Zeman, takže to vypadalo, že stačí ještě chvíli počkat a vše se vyřeší, jenomže minulý týden dostaly naděje volyňských Čechů další trhlinu.

Už už se radovali a blahořečili prozřetelnost, když se k nim dostala zpráva, že „ukrajinští Češi budou co nejrychleji repatriováni a vláda jim poskytne do začátku nezbytnou podporu“, jenomže vzápětí jim zamrzl úsměv na rtech. Dozvěděli se totiž, že nejnovější aktivita českého ministerstva vnitra, v jejímž rámci přiletělo na Ukrajinu devět českých úředníků, aby neprodleně zajistili vše potřebné pro převoz krajanů do původní vlasti, se jich netýká. Přednostní návrat do vlasti totiž bude umožněn nikoli jim, ale těm ukrajinským Čechům, kteří dlouhodobě žijí na východě a jihu Ukrajiny.

Nejde jim o to, že by návrat ostatním ukrajinským Čechům do vlasti nepřáli, ale cítí se podvedeni, protože zatímco jejich žádosti o repatriaci byly pod různými záminkami dlouhodobě odmítány, zatímco v případě krajanů z jihu a východu země najednou všechno jde bez problémů a jako na drátkách.

Jistě, argument o ohrožení bojovými akcemi má značnou váhu, jenomže ne všichni ukrajinští Češi „z jihu a východu Ukrajiny“ žijí opravdu v místech bezprostředně ohrožených občanskou válkou. A tak není ani příliš divu, že od volyňských Čechů, kteří žijí na západě země, zaznívají hlasy, že česká vláda používá při pomoci ukrajinským krajanům dvojí metr.

Zatímco oficiální příčina, proč se chtějí vrátit volyňští Češi (strach z nacionalistických nálad a chaosu, způsobeného sílící hospodářskou krizí) se diplomatům nehodí do krámu, důvod obav „z rozšíření ruské invaze na Ukrajinu“ je naopak plně v souladu s politickou korektností a ideologií naší vlády. V podstatě jde o to, že pražská diplomacie drží s oficiálním Kyjevem basu a není ochotna oficiálně přiznat, že by měla Ukrajina i jiné problémy než válku se separatisty.
Smutné je, že na to doplácejí právě volyňští Češi, kteří se tak – pokolikáté už – stávají rukojmím politiků. A proto zase ostrouhali.