Více pokory by neškodilo aneb O padlých jen v dobrém

Polsko dnes zakázalo vjezd ruských motorkářů z klubu Noční vlci na své území. U nás o totéž usiluje petice s paradoxním názvem Otevřené dveře (myšleno pro velvyslance USA na Pražský hrad), česká policie se chystá jim případný průjezd naší zemí maximálně znepříjemnit, naše média se předhánějí, kdo je vykreslí ve skandálnějším světle. A do Prahy přijela kolona historických vozidel americké armády nazvaná Konvoj osvobození, kterou – jak píší zpravodajské severy - vítají nadšené davy v dobovém oblečení. Takové formulace evokují hysterické hlasy nadšených komentátorů na prvomájových komunistických manifestacích.

S konvojem v jednom z džípů přijel i americký velvyslanec v Praze Andrew Schapiro s manželkou. Ne že by Američané Prahu osvobodili, ale chtěli. Česká policie dělá všechno možné, aby cestu americkému konvoji zpříjemnila. Ostatně stejně jako při nedávné manifestační jízdě obrněných transportérů americké armády po českých dálnicích a silnicích. To je jistě v pořádku, je to nakonec její práce.

Je ovšem do očí bijící, nakolik se policie nechá ovlivnit míněním politiků a používá na konvoje pod ruskou a americkou vlajkou dvojí metr. A my se hádáme a urážíme ostošest, jako bychom zapomněli, že nás všechny osvobodili od fašismu jedni i druzí. Když se vzpomíná na mrtvé, zpravidla zvítězí pokora a snaha o smíření. Mrtví vojáci, kteří padli v boji proti hitlerovskému nacismu, by si nejspíš nic jiného nepřáli. Takto se musí obracet v hrobě, ať už před 70 lety přijeli z východu nebo ze západu.

Policisté nedávno oznámili, že „hledají způsoby co nejvíce jízdu Nočním vlkům otrávit“. Přesto, že policie nemá v popisu práce někomu jízdu znepříjemňovat, ale naopak dbát na pořádek a plynulost silničního provozu. Praxe je bohužel taková, že mnohdy skutečně více „otravuje a znepříjemňuje“ než „pomáhá a chrání“. Obyčejně o tom ale mlčí, zatímco teď to říká na plnou hubu.

Aniž bych chtěl ruské motorkáře, omámené pravoslavím a patriotismem, obhajovat a už vůbec ne opěvovat, je třeba na jejich spanilou jízdu na počest vítězství nad hitlerovským fašismem pohlížet racionálně a bez předsudků. Abychom v našem posvátném nadšení, nekritickém obdivu k americkým osvoboditelům na jedné straně a proklínání motorkářů, kteří si chtějí uctít osvoboditele ruské, nakonec nebyli fanatičtější než oni.

Vážit si mrtvých, kteří padli v boji s nacismem, plánujícím (a za okupace aktivně uskutečňujícím) likvidaci Čechů na etnickém principu, by mělo být samozřejmostí. Nehledě na současné ideologické třeštění. Současná ruská i americká armáda bojují za zájmy svých velmocí podobně krutě a brutálně. U Američanů na to nebereme zřetel, u Rusů nám to natolik zatemňuje mozek, že pokoru k jejich obětem zastiňuje nenávist. Ta má ničivou schopnost zaslepovat zdravý rozum. Pojďme proto, prosím pěkně, ve jménu všech těch, kdo padli za to, abychom mohli žít, klidně a pokorně poděkovat. O tom, kolik krve mají dnes na rukou vůdci kterých velmocí, se můžeme vesele hádat dál až potom, až si obě strany uctí památku svých padlých. Budeme na to mít ještě moře času, však ona nám ta nenávist neuteče.