Trump se spolčil s Putinem, jémine!

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. První začal s velmocenskými americko-ruskými námluvami Putin. Trump se nadšeně přidal. Tváří se, že jsou velcí kamarádi. Zboří se proto svět?

Při čtení vyděšených českých komentářů máte pocit, že konec světa už je za humny. Nebo že už dokonce nastal, jen my o tom zase nevíme. Vzájemné pochvaly amerického prezidentského kandidáta a ruského prezidenta přes Velkou louži způsobují u nás poprask, údiv a paniku. „Jako by Trump, potenciální prezident USA, spolkl veškerou ruskou propagandu v jedné modré pilulce a zabouchl se do Putina. A tohle že může být zanedlouho lídr našeho klíčového spojence? Lídr nejsilnější země NATO?“ úpí kupříkladu jeden z šéfkomentátorů na webu Hospodářských novin.

Co se to děje? Už se ten svět bortí? Ne, ten skutečný zatím ne, ovšem pomaličku, polehoučku se začíná bortit svět českých novinářů, kteří přičinlivě opěvují Spojené státy americké jako vzor všeho dobra a neméně přičinlivě hází bláto na Rusko jako příčinu všeho zla. A že jich je tu hodně, jen co je pravda. Docela to připomíná časy před více než čtvrtstoletím, kdy to bylo s komentáři v novinách podobně, jenomže hlavou dolů. Nebo vzhůru nohama, jak chcete. Jako obyvatelé malé zemičky jsme si zvykli dělit okolní svět na spojence a zavilé nepřátele, jenomže už od Mnichova nám to s tím spojenectvím nějak nevychází. Spojenci, kterým jsme věřili a občas i – jak je bohužel naším dobrým zvykem - lezli do zadku, se na nás většinou po čase zvysoka vykašlali. Ale po roce 1989 jsme začali znovu vidět svět jako barvotiskovou mapu, na které se odehrává souboj Dobra se Zlem. Stačí si otevřít kterékoli z novin v trafice.

A teď se nám začne americký republikán bratříčkovat s ruským autokratem. Co si o tom myslet? Bude to dobře, protože klesne pravděpodobnost třetí světové války, nebo ta pravděpodobnost vzroste, protože se brzy zase pohádají a pak bude teprve zle?

Těžko říct. Pro nás, Čechy, je to ale třeba konečně šance pochopit, že nemá smysl pořád lézt někomu do zadku, ale stojí za to zkusit žít chvíli bez strachu a paranoi, zvednout hlavu, narovnat se a být sami sebou. Tím spíš, že už možná nemáme moc času.