Román pro děti

Jsme malé. Jsme nenápadné. Nosíme oblečení po svých starších sourozencích, pokud nějaké máme. V opačném případě po jiných, co už vyrostli a čeká na ně jiné obnošené tričko s mikimauzem a hnědé manšestrové mrkváče. Chodíte kolem nás každý den a přece o nás nezavadíte pohledem. Snad jen v případě, že nás chcete okřiknout, ať neděláme bordel.

Ano, jsme to my. Dívky v předškolním věku.

Poflakujeme se po pískovištích, hrajeme na schovávanou, taháme panenky za vlasy, proháníme cizí psy – jediná milá stvoření v našem okolí. Milá do té doby, než během hry na babu rozšlápneme jejich exkrementy. Jsme prázdné a opuštěné schránky našich rozvedených rodičů. Pod vnější skořápkou se však skrývá něco mnohem, MNOHEM většího. A tím je důkaz. Důkaz, že matka byla běhna. Chlap, kterého si vzala, a který měl být mým otcem, byl neplodný. A mimo to umírá na rakovinu.

Rozvedli se před půl rokem. Tím byla zbořena nadějná perspektiva mého života, který se už něco přes čtyři roky vyvíjel tak slibně.

„Klárko, pojď domů! Je oběd.“ Zavolala mě a pokusila se o úsměv.

Šla jsem. Dokud nejsem plnoletá, musím matku poslouchat. Když dala jídlo na stůl, prohodila něco o zdravých kostech. Pořádně jsem ji nevnímala. Jen jsem se skrytou hrůzou pozorovala tu břečku a bála se ochutnat. Ale dobrá. Přeje si, abych svůj nudný život prožila zdravá, udělám jí radost. Vzala mi prázdný talíř s otázkou, jestli chci přidat.

„Ne, díky. Bylo to dobrý.“

Šla jsem na záchod. Nic mě nedělá tak šťastnou jako představa, že už matce nemusím podávat plný nočník. Teď stačí jen zatáhnout za šňůrku a vytvoří se hnědožlutý vír, který barvou sakra připomíná včerejší večeři. Vzala jsem Sindy a opustila teplo domova. Venku hřálo slunce. Sindy je jedna z těch plastových anorektických idolů krásy. Venku už na mě čekala Miluška.

„Ahoj Klárko. Koukej na Lusy! Dnes jsem ji dostala k narozeninám.“ Držela za vlasy bárbínu a mávala s ní na mě už z dálky.

Do háje. Zapomněla jsem na její narozeniny. Už dva roky jsme nejlepší kámošky a já zapomenu na její narozeniny. Ale co. Večer ji pozvu domu na šťávu. Miluška má, co si zamane. Její otec zastupuje starostku a matka je úspěšná realitní makléřka. Díky ní bydlíme tam, kde bydlíme. Hypotéku matka splácí jen díky otcovým alimentům. Jestli ho rakovina skolí dřív, než byt splatí, stěhujeme se k babičce.

„Ahoj Miluško.“ Odpovím znuděně. „Jak to jde s Péťou?“

Péťa je kluk, se kterým se vídá bezmála tři měsíce u kolotoče. Poznali se na pískovišti. Pomohl jí najít zahrabanou lopatku. Miluška má zkrátka štěstí.

„Skvěle. S ním jsem našla to, co jsem hledala celý život. On je zkrátka ten pravý. Včera mi natrhal pampelišky, přestože je alergik. Když mi je dával, byl rudý až za ušima. Nevím, jestli se styděl, nebo to bylo právě alergií, ale zasloužil si pusu na tvář.“

„Ty se máš.“ závidím jí. Natrefí na prvního kluka a hned na Péťu. Nejhezčí a nejpozornější kluk, kterého znám. Já jsem poznala desítky kluků, ale všem šlo jen o jedno. O moje svačiny. Už jsem ztratila zájem o hledání něčeho vážnějšího. Když se mi nějaký kluk ve školce líbí, nabídnu mu půlku rohlíku a pomeranč. Tím si zajistím pozornost na hodinu nebo na dvě. Žiju ve falešném pocitu přátelství. Zkusila jsem všechny kluky ze školky, ale žádný mě neoslnil. A žádného jsem neoslnila já. Snad jen Káju. Tlouštíka s ulíznutými vlasy a ubohými historkami. Neustále mě otravuje, jestli nechci jít na klouzačku.

„A co ty, Klárko? Kdy si najdeš nějakého kluka? Samota ti vůbec neprospívá. Vypadáš pořád ztrhanější.“

„Nejsem sama.“ Zvednu Sindy za nohu do výšky našich očí.

„Ty víš jak to myslím.“

„Vyhovuje mi to. Kolem je jen spousta ubožáků. S žádným z nich bych si nemohla začít nic vážně. Myslí jen na jídlo. Nikdo zodpovědný, komu bych mohla věřit.“

„Po krátkém čase ve vztahu se začnou měnit.“

„Miluško. Nemám sílu měnit sebe, natož někoho, kdo za to ani nestojí.“

„Chci ti jen pomoct.“

„Ničí pomoc nepotřebuju. Dávno se o sebe umím postarat sama. Půjdu domů. Už mám zase migrénu. Rostou mi další dva zuby. Měj se.“

„Zamysli se nad tím.“

Zamysli se. Každý po mě chce, abych myslela. Není nad čím přemýšlet. Buď budu žít sama nebo s ubožákem bez sebeúcty. Tak jako tak se nemám na co těšit.