Potkala jsem člověka, který svůj život podřídil jednomu jedinému přání. Změnit celý svět.
Řekla jsem mu přesně to, co čekal. Řekla jsem mu, že to není možný.
A on povídá : "Ale ano, slečno, je. Všechno je možný. Všechno, co chcete, můžete udělat, když víte jak."
Když někoho nechápeme, považujeme ho zpravidla za hlupáka. Nebo za blázna, nebo za obojí.
Jenže tento člověk vypadal, že má ve svých slovech až nebezpečnou jistotu... On je neříkal, on je snad prostě věděl, nebo co.
Tak jsem se ptala dál.
"Vy tedy tvrdíte, že jste našel způsob, jak změnit celý svět?"
"Ano, slečno."
"Jak si můžete být jistý?!"
"Už jsem to totiž udělal."
Vyprávěl mi, že na cestě za svým cílem musel překonat spoustu překážek. A že by nakonec stejně asi skončil někde v půlce, možná dřív, kdyby se nedozvěděl o té… zdi s překrásným jménem.
"Promiňte, ZDI s překrásným jménem?"
"Ach ano, slečno, o zdi. Znáte jí?"
„Cože? No, neznám.“
„Jo, tak to je přesně ona! O té vám povím.“
Ta zeď vypadala prý z dálky šedě, ale když člověk přišel blíž, a když se pořádně podíval, mohl si všimnout, že je ve skutečnosti bílá. Celá droboulince popsaná tužkou. Malá slůvka na velké ploše.
„Těch slov tam bylo strašně moc, slečno. Byla tam píseň, byla tam Afrika, byla tam odmocnina, byla tam smrt. Byla tam všechna slova, kterými lidský mozek něco pojmenoval.“
„Copak jich není nekonečně mnoho?“
„Není. K čemu myslíte, že máte fantazii? Co vám dává? Co vám umožňuje?“
„Dává mi svobodu.“
„Skutečně? A co je podle vás svobodné?“
„Svobodné je...žít bez omezení.“
„Je vaše fantazie neomezená?“
„Co je to za otázku?! Já nevím, opravdu nevím co vám říct...“
Naše fantazie je velká, vážně velká. Dává nám prostor různým způsobem skládat dohromady věci, které známe, protože jsme je už někdy viděli, zjistili, prozkoumali. Jako legové kostičky můžeme skládat dohromady a opět rozpojovat naše vědomosti, naše zkušenosti. Nic víc.
Naše fantazie je omezená námi samotnými.
„Tak to bychom měli. Ale kde jsem jenom skončil...ahá u té zdi! takže...“
Takže na bílé omítce byla tužkou napsána všechna slova, jména a pojmy, která můžou kdy existovat v lidském vědění. Kdo je všechna přečetl, nemohl se již dozvědět více. Ovšem porozumět dokázal pouze těm slovům, co do té chvíle znal. Jak prosté.
„Když jsem tu zeď našel, slečno, nechápal jsem, jak vůbec bylo možné jí... hledat. Byla tak nepřehlédnutelná.“
„A vy jste jí celou přečetl?“
„Samozřejmě, že ne. Ani jsem nechtěl. Mě nezajímala nová slova, nýbrž ta, co jsem znal.“
„Jestli jste chtěl vidět slova, který znáte, proč jste si je nenapsal někam tužkou sám?“
„Myslím, že se dostáváme k jádru věci. Víte, slečno, já nechtěl nic nového objevovat.“
„Ne? takže... Vy jste...Proboha, ne!“
Má všechno na světě své místo? Co třeba smutek, násilí, či neštěstí? Tak abstraktní pojmy s tak konkrétními důsledky. Kolikrát si vaši přátelé stěžují, co se jim nepodařilo, co nedokázali, co je trápí? Nebo si nestěžují- jenom vám to tak říkají? Nevíte? A kolikrát vás samotné napadne, že by něco mohlo být lepší, nebýt... Nebýt tohohle, nebýt támhletoho, nebýt čehokoliv. Jenom vás to napadne, to je všechno. Proč? Protože jste s tím smířeni? Je nutné smířit se s něčím, co tady prostě je? Myslíte? A co kdyby nebylo nutné se s tím smířit? Co kdyby bylo možné, něco prostě zrušit? Odstranit, vymazat, vygumovat?
„Stál jsem tam a v ruce držel gumu. Obyčejnou, bílou hranatou gumu, kterou používají architekti, když něco nakreslí špatně, studenti, když něco napíší a pak si to rozmyslí, i děti v mateřské školce, když přečárnou při vybarvování. I vy jí určitě máte doma.“
„Jo, mám.“
„Vidíte. No a já tam teda stál a měl v ruce tu gumu. Víte, já jsem vlastně měl v rukou celý svět.“
„Děsíte mě.“
„Co je tak děsivé, slečno, na něčí velké moci? Přece bezmoc ostatních proti ní.“
„Ano...ale řekněte mi už, která slova jste smazal.“
„Co byste smazala vy?“
Takových možností, jen si to představte. takových možností změnit svět k lepšímu. Ale co to vůbec znamená, k lepšímu? Znamená to pomoci svým přátelům?
Třeba pro ty, kteří mají velké problémy s dluhy...zrušit dluhy? Nebo zrušit chudobu?
Pro ty, kteří mají problémy v partnerství, kvůli vlastní žárlivosti...zrušit žárlivost? Nebo vnitřní nejistotu?
Pro ty, kteří jsou smutní, protože jim rodiče pořád nadávájí...zrušit nadávky? Nebo zlo mezi lidmi?
Bylo by to přece ušlechtilé, pomoci jim. Bylo by to ušlechtilé pomoci všem. Ale jak? jak vlastně?
Co když uděláte chybu? Co když smažete něco, co by na světě mělo zůstat? Co když smažete něco, čím někomu sice pomůžete, ale jinému ublížíte? To je ušlechtilé?
Ale k čertu s ušlechtilostí! Stejně se nikdo na světě nedozví, co jste udělali! Nikdo se nedozví, že jste něco udělali! Když máte takovéto podmínky nepozorovaně změnit svět... nepozorovaně! Změňte ho pro sebe! Ale jak? Nesnášíte, co já vím, vůni banánů? Tak zrušte banány. Propadáte z matematiky? Zrušte propadání, nebo rovnou matematiku! Že je to absurdní? Kdo vám to říká? Zrušte ho, a bude mlčet. A vůbec, smažte každého, kdo vám stojí v cestě! Kdo vám brání uskutečnit, co chcete!
Že vlastně nevíte, co chcete? Tím lépe- kdo neví co chce, vždycky si myslí, že by všechno mohlo být lepší! Tak vylepšujte, měňte, rušte...ničte!!!
„Vždyť je to šílené. Já nevím, co bych smazala. Vlastně bych nic nesmazala. Vůbec nic.“
„Opravdu? Vám nic na tomto světě nevadí? Nejste z něčeho ani trochu...smutná?“
„Ano, jsem, totiž ne, nejsem. Vždyť vlastně nemám důvod. Naopak.“
„To je přece skvělé!“
„Ano, to je. Svět je krásný prostě pro to, jaký je.“
„To jsem si tenkrát také uvědomil.“
„Takže jste nic nesmazal?“
„Smazal jsem jedno slovo.“
„Cože? Ale...jaké slovo! Řekněte mi to!!!“
„To nemůžu, slečno, protože už neexistuje. Bylo to jméno a bylo překrásné.“
A znal jsem ho dokud jsem znal cestu k té zdi . Ke zdi s překrásným jménem.
