„Udělej to,“ zašeptá nesmlouvavě. A já to udělám: Otevřu skřípající posuvné okýnko a zuřivě vyskočím z jedoucího vlaku.
Dívala se skrz studené sklo a snažila se dlaněmi zastínit světlo kolem. Byla noc. Krajina před ní ubíhala. Hrozně rychle a neúprosně. Jak, to ví každý, kdo se rád dívá ven, z okýnka jedoucího vlaku. Byla si jistá (a neustále se ve své jistotě utvrzovala), že na tom pohledu je něco fascinujícího, nesdělitelného. Nechtěla si s nikým povídat, nechtěla nikoho vidět. Chtěla jen sledovat tu krajinu před ní. Už jí ale u začínala být zima. Ustoupila o malý krůček dozadu. Pak v okně spatřila jeho.
„Neohlížej se, prosím,“ promluvil naléhavě těsně za jejími zády. Neohlédla se, a přesto se mu dívala do očí. Do jejich jasného odrazu v okně.
„Ahoj,“ usmála se polekaně. V okně viděla sebe a (mnohem zřetelněji) jeho, jak stojí těsně za ní a upřeně ji sleduje. Napadlo jí, že by měla ještě něco říct. Třeba se představit. „Já jsem-“ natáhla ruku, ale hned ucukla, protože narazila na sklo. On se za jejím pravým ramenem tiše zasmál a ten smích byl upřímně milý. Alespoň v odrazu v okně.
„Ale prosímtě, vždyť se známe. Už jsme se jednou viděli.“ smál se a jeho oči na ní svítily jako majáčky.
Zatímco ty její zřetelně pohasly. Dostala strach. „To není pravda. Nikdy jsem tě neviděla.“
„Jistěže viděla! Vzpomeň si. Slíbili jsme si tenkrát, že se zase sejdeme. Že na sebe počkáme.“ nepřestával se usmívat. Tak bezelstně a přátelsky. Najednou mu chtěla uvěřit. Třeba ho vážně zná. Naklonila se mírně dopředu, aby si jeho odraz lépe prohlédla. Jenže jak se zhluboka nadechla, s výdechem omylem zamlžila okýnko. Instinktivně se chtěla ohlédnout. Ucítila lehký dotek na tváři. „Ne, prosím, neohlížej se,“ zašeptal prosebně. Dlaní setřela rosu ze skla. On zatím svou dlaň sundal z její tváře a položil na její na rameno. V tom gestu bylo něco milého a přátelského.
Znovu se zhluboka nadechla. „Ale já na tebe nečekám. Jak bych mohla, když jsem tě dodnes neviděla?“
Jeho úsměv se ještě rozšířil. Díval se na ní jako na někoho, kdo se po dvaceti letech začíná probírat z kómatu. Jako nadšený učitel na svého prvního žáka. Většinu lidí by takový pohled moc nepotěšil, ale ona si tak v té chvíli skutečně připadala.
Díval se na ní jako na malé, žluté kuřátko.
Naklonil se k ní blíž. „Proč mě tedy…“ šeptal jí do ucha tak, aby jeho slova slyšela opravdu jen ona „…proč mě tedy neustále vyhlížíš z okna?“
„Z jakého okna?“
„Z každého okna.“ zatvářil se vážně a trochu vyčítavě.
V té chvíli jí to došlo. Pro jistotu mu ale věnovala tázavý pohled. Přikývl. „Udělej to.“
Udělala to hned- ohlédla se.
Nikdo za ní nestál.
