Potkal ji na zastávce Staroměstská. Přesněji řečeno, stál naproti ní. Čekala na tramvaj jedoucí opačným směrem. Jejich cesty se nikdy nemusely sejít, kdyby si dívka pravou rukou neprohrábla vlasy. Černé vlasy. Pravou rukou, která byla…úplně bílá.
V údivu, trochu neomaleně, její ruku sledoval. Pak už jen neomaleně.
Je něco takového vůbec možné? Zdědila snad, chudák holka, nějakou kožní anomálii? Nebo pracuje v prostředí s nebezpečnými chemikáliemi? Nebo, nebo…
Podívala se na něj.
Pak na svojí ruku.
Zvedla jí a ukázala za sebe, na šedivou fasádu staré budovy.
On si to místo rychle prohlédl. Nebylo tam nic, jen šedivá fasáda. Vlastně ne, na některých místech, v jedné dlouhé řadě, matně zářily bílé šmouhy. Snad křídové.
Křídové!!!
Znovu pohlédl na dívku, ale spatřil místo ní červenou šmouhu. Vzápětí otevírající se dveře. Přijela jeho tramvaj.
Rozeběhl se vlevo. A vpravo. Po dvou skocích stál na druhé straně kolejí. „Co tam bylo napsáno?“ ptal se hned, ještě než, po dalším skoku, stál přímo před dívkou.
„Kdybych… ti ta slova mohla říct, tak je nemažu.“
Dívka mluvila velice pomalu a uvážlivě, jako by počítala s tím, že si chlapec její slova zaznamenává, když ne na papír, nebo nahrávací zařízení, tak alespoň do paměti.
„A proč jsi je smazala?“ vyhrkl okamžitě, jako dotěrný reportér.
„Přece… aby si je nikdo nemohl přečíst.“
„A proč by si je nikdo neměl číst?“
„Protože… s nimi nesouhlasím.“
„A co když by s nimi někdo souhlasil?“
„Pak… by si je nemusel číst.“
„Takže myslíš, že by je smazal i člověk, který s nimi souhlasí,“ řekl a natáhl směrem k ní ruku.
„Ty ta slova znáš,“ řekla bez otazníku na konci věty.
Potřásli si rukou.
„Těšilo mě,“ usmál se.
Pak přijela její tramvaj.
Beze slova nastoupila- věděla, že už není co víc říct, co víc s tím neznámým člověkem sdílet, protože od této chvíle mají prsty od křídy oba.
