Po vyčerpávajícím přísunu informací by neuškodilo odreagovat se nějakou nenáročnou aktivitou. Navrhuji hru na kvantového fyzika. Pravidla zní následovně:
Hra na kvantového fyzika
- Vzpomeňme si, co všechno o daném tématu, v našem případě o černých dírách, víme.
- Prohlasme, že nic z toho nemusí být pravda.
Kvantový fyzik je zákeřný člověk. Aby pochopil zákony našeho světa, rozebírá jej na nejmenší částečky. Nebo se o to alespoň pokouší. Tam, kde astrofyzik směruje dalekohled do dalekého vesmíru (do makrosvěta), šteluje kvantový fyzik svůj elektronový mikroskop (do mikrosvěta). A jde ještě dál. V takzvaných urychlovačích částic sráží nicotně malé dílky hmoty, aby jejich rozpadem získal dílky ještě o něco nicotnější. Zevrubně sleduje jejich chování a, jak se na vědce sluší a patří, zapisuje všechno do sáhodlouhých rovnic.
Na tom všem by ani nebylo nic špatného, kdyby výsledky jeho měření v mikrosvětě neodporovaly fyzikálním zákonům, které známe z makrosvěta.
Jeho práce tedy vůbec není tak nenáročná, jak jsem v úvodníku této kapitoly předeslala. Jen si představte, že vám po několika probdělých nocích strávených nad pekelnou matematikou vyjde posté ten samý krásný výsledek, zatímco se desítky nejslavnějších fyziků světa, vašich předchůdců, posté v hrobě obrací.
Kvantový fyzik zkoumá věci do detailu, ale nikdy nic neví přesně. V ohromné mase rozličných miniaturních částic se totiž nikdy nemůže dobrat jasného a přesného výsledku. V jeho rovnicích vždy hraje hlavní roli pravděpodobnost. Ve snaze vysvětlit chování struktury našeho světa, píše celé fyzice pomyslnou tečku nad rovnítko.
Co jsem chtěla touto téměř básnickou metaforou říci? Tím začneme první kolo naší hry:
Z černé díry nemůže nic uniknout. To víme. Kvantový fyzik má však jiný názor. Z černé díry podle něj, s určitou pravděpodobností sem tam nějaká částečka uniknout může. Ano, pravděpodobnost úniku je zatraceně malá, nic to však nemění na tom, že je možný. Kdo zvládá aspoň trochu středoškolské rovnice, může dojít k tomu (nebo mi věřit), že čím menší černá díra je, tím je jeho pravděpodobnost větší. A jelikož se s každým takovým únikem částečky černá díra zmenší, je pokaždé větší pravděpodobnost, že unikne částečka další. Z toho vyplývá, fanfáry prosím: černé díry se „vypařují“! A navíc se zrychlující se tendencí. Tečka.
Je pochopitelné, že když za tímto tvrzením kdysi jako první napsal tečku legendární fyzik Stehen Hawking, odpovědí mu ze stran jeho kolegů byl velký vykřičník.
Dnes už jeho teorie ve fyzikálních laboratořích zdomácněla. A nejen ona. Vznikly hypotézy o tzv. bílých dírách, které údajně vyvrhují materiál spadnuvší do děr černých. Spekuluje se také o existenci děr, procházejících nejen prostorem, ale i časem. Dostaly název červí díry.
Doufám, že až tuto práci za 50 let někdo vyhrabe v hlubinách zaprášeného šuplíku, nebo extravysokorychlostního internetu, bude už lidstvo definitivně vědět, které pojmy v ní obsažené patří mezi reálné vědecké pojmy, a které naopak navždy zůstanou zařazeny do oblasti sci-fi literatury.
/Díky za pozornost, toto byl poslední díl mé seminární práce. Neznamená to, že nebudu přidávat další vědecké články. Na černé díry je ještě dost co vytáhnout, jenže mi tak trochu hoří termín :-D
