Ze života obyčejného podpantofláka

Jako bych neměl dost kočičího teroru, který se táhne mým životem. Jako bych i tak to na světě neměl těžký. Vždy musí přijít někdo s nějakým úžasným nápadem a dokázat mi, že jsem ještě zdaleka nedopadl na samé dno.

„Miláčku, ve středu jdeme spolu na prezentaci mé oblíbené kosmetiky“ oznámila mi s úsměvem a evidentně náš rozhovor na toto téma měla za uzavřený.

No to jistě, pomyslel jsem si. V duchu jsem si ťukal na čelo a předstíral, že jsem nic neslyšel. Já a chodit poslouchat řeči o voňavkách, rtěnkách a všech těch serepetičkách. To určitě! Nejlepší bude se tvářit, jako by nic neřekla a ono ji to třeba nějak přejde…

„Slyšíš? V šest na tebe počkám pod hodinami na náměstí.“

„To přece nemyslíš vážně, že ne?!“ rozčílil jsem se! „Já tě taky netahám na hokej! Nikam nejdu! Tím to hasne a konec diskuze!“ Utnul jsem naši konverzaci a pocítil hrdost z dosaženého vítězství. Konečně jsem zase jednou dokázal, kdo v domácnosti nosí kalhoty a kdo tu velí!

Asi nikomu nemusím dlouze vysvětlovat, proč jsem následující den stál přesně v šest hodin pod hodinami a plný radosti očekával jeden z nejzáživnějších večerů v mém životě. Říká se, že před smrtí člověku proletí hlavou celý jeho život. Já viděl sebe, jak v patnácti letech, zatímco ostatní kluci běhali za holkami po diskotékách, stojím na zahradě po kolena v hlíně, kopu brambory a poslouchám řeči svého otce o tom, jak práce šlechtí a že bych u toho nemusel házet otrávený ksichty a radši se trochu usmívat. Viděl jsem, jak v mých deseti letech přede mě máma s triumfálním výrazem v očích postavila talíř plný právě uvařené mrkve s bramborami a slovy „tohle musíš sníst, je to zdravé“ mi přivodila další z mnoha životních traumat. Viděl jsem, jak s pocitem vrcholné potupy jsem každé Vánoce donucen stát v pozoru před naším smrkem a zpívat všem tetičkám, strýčkům, babičkám a dědečkům koledy a cítit, jak se červenám a je mi trapně, trapně…trapně.

Při vstupu do místnosti si pamatuju dva hlavní vjemy. Všude na stolech a podél zdí se vršily růžové taštičky, tašky a pytlíky a z reprobeden se řinula nesmrtelně růžová ABBA. Můj instinkt mi velel najít si místo někde vzadu a v rohu, splynout se zdí a být pokud možno neviditelný. K mé bezbřehé lítosti, však byla všechna místa obsazená. Najednou mě uchopila čísi ruka a táhla mě dopředu. Procházel jsem uličkou smrti. Cítil jsem, jak se pohledy všech zúčastněných dam vpíjí do mého rudnoucího obličeje. Znenadání jsem byl zastaven a přede mnou se vynořil ženský obličej neurčitého věku skrytý pod nánosem make-upu. „To je překvapení! Jste tu dnes první a vlastně jediný muž!“ Její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Byl jsem jí velmi vděčný, že tuto očividnou a smutnou skutečnost zvýraznila před všemi pěkně nahlas. Jestli jsem jen na chvíli doufal, že tudy proklouznu bez povšimnutí, tímto jsem o své naděje definitivně přišel. Posadily si mě do první řady a tok informací o kouzelných řasenkách, krémech věčného mládí a jiných zázracích moderní kosmetiky začal. Já se zakousnul do erárního jablečného závinu a snažil se neslyšet, nevidět a necítit a myslet na něco opravdu chlapáckého… na mistrovství světa v ledním hokeji a na Jágra, na štípání dřeva a na okopávání brambor (děkuju, tati!). A tak se mi podařilo proplout všemi nedobrovolnými aktivitami, kterými mě moderátorka večera obšťastňovala (když už jsem tu byl ten „jediný muž“), kdy jsem musel na pódiu losovat výherce několika tombol, spravit ztuhlou prezentaci v power pointu a všemožně se usmívat a tvářit se, jakože vím, co dělám a jsem tam dobrovolně.  

A dnes, dva dny po tomto vzrušujícím večeru, sedím v křesle, pozoruju kocoura žvýkajícího právě rozkvetlý růžový ibišek a přemýšlím, jestli mi tahle zkušenost něco dala anebo se jen připojí ke všem těm traumatům z dětství, které mi zamoří mysl, až zase jednou budu umírat…