Už mi dupou králíci aneb Po kom je to dítě takhle blbý!?

Už to vypadá tak, že jsem se dostal do určitého věku, kdy se ode mě něco čeká. Něco velkého. Něco, co si budou všichni dlouho pamatovat a díky čemuž na mě budou hrdí. Něco asi jako záchrana velryb před japonskými rybáři. Nebo zúrodnění Saharské pouště. Anebo kolonizace Marsu…

„Pro začátek by stačilo, kdyby sis konečně pořídil dítě!“ řekne máma a mé sny se rozprsknou jako mýdlová bublina.

Už jsem zkrátka v tom věku, kdy se tlak stupňuje a NĚCO se ode mě čeká. Mí rodiče ale asi někde udělali chybu. Žádný nemovitosti! Žádný sázení stromů! Žádnej potomek! Svým genetickým předkům už musím připadat poměrně neperspektivní.

I přes mé selhání však vyloženě zoufalí ještě nejsou. Situaci totiž zachraňuje sestra, která ve spolupráci se svým mužem pořídila nadrženým starouškům Danouše.

Danoušovi jsou dva. Mluvit ještě neumí, ale mňoukání mu jde už skvěle. A není se čemu divit. Jeho rodinka je, řekněme, trošku netypická. Je tvořena třemi exempláři lidskými a třemi kočičími.

Aby v tom nebyl zmatek, podotýkám, že Daniel patří mezi lidi. Aspoň na první pohled určitě!

I když stav vypadá poměrně vyrovnaně, není nejmenších pochyb o tom, kdo tomu šéfuje. Kocouři se krčí na vrcholcích skříní jako slepice na bidýlkách mimo dosah malého hrůzovládce, který rozkročený uprostřed pokoje za vytrvalého třískání do strun umělohmotné kytary s očima zavřenýma a hlavou zakloněnou zpívá. Rodiče sedí opodál, drží se za ruce a dojetím jim vlhnou oči.

„Ještě nedávno to byl takovej uřvanej a vopruzenej smraďoch a teď tohle! Kdo by to byl do něj řek?!“ v úžasu vrtím hlavou a rozbíjím tu chvilkovou podobu dokonalého rodinného štěstí.

Na druhou stranu je ale nutné řict, že mohli dopadnout i hůř! Při pohledu na Daniela vás aspon napadne, že v tom klukovi něco je. Při pohledu na mě to napadá málokoho. Přesto i já si v dětství myslíval, že jsem reinkarnací Johna Lennona, a své okolí jsem snaživě oblažoval kvalitními zážitky. A nebylo to ani zdaleka to nejhorší, co mé rodiče kdy potkalo. Po Lennonovském období byli krátce v kurzu Alexander Makedonský, Old Šetrhend a jednou i Bukowski, což se naštěstí obvykle obešlo bez výraznějších zvukových projevů, ale stejně brzy začalo být všem zúčastněným naprosto jasné, že ať už se do mě pokoušel reinkarnovat jakýkoliv velikán, hrubě neuspěl, a že si dokonce života budu muset vystačit s Motyčkou.

Asi proto mi nepřišlo ani tak složité anebo ponižující převtělit se do motoru oranžového náklaďáku a chvíli Danouše vláčet po pokoji. Je neuveřitelné, jak děti dokážou clověka hned na první pohled odhadnout a správně zařadit, kam patří. Škvrně se smálo a téměř vypadalo, že ho to baví. Pak si ale vzpomnělo, že tahat kocoury za ocas je daleko zábavnější než tenhle strejda, a odešlo tyto činnosti provozovat kamsi do hlubin svého pokoje. Naštěstí. Stvoření je to milý, ale někdy je ho moc…

Ale nechci, aby došlo k nedorozumění. Já proti dětem obecně nic nemám. Některé jsou sice poměrně neroztomilé a některé jsou na tom ještě i hůř, ale v průměru to docela jde. Především mě ale děsí možnost, že by to dítě bylo po mně. Myslím, že má existence ve vícero provedeních by neprospěla nikomu.

Když si představím, že by si můj potomek v pubertě propíchl ret a obočí, za oknem pěstoval marijánku a v temném koutě za postelí lysohlávky, jímá mě hrůza. Určitě by navíc z dlouhé chvíle propadal záchvatům sebelítosti, nadával na svět a své debilní rodiče a vůbec se neučil. A těžce bych nesl, kdyby mi dítě na všechno odpovídalo: „Jasně fotr!“ a říkalo mi „vole“. A bylo by emo a přes patku by mu nebylo vidět do obličeje…

Nejsem si jistý, jestli jsem dostatečně psychicky odolný, abych mohl být otcem.

A taky mi připadá krajně nefér někoho takhle drasticky znevýhodnit ještě dřív, než se vůbec narodí. Vždyť by to dítě s takovou genetickou výbavou nemělo vůbec šanci.

Naprosto nejhorší ale je to, že navzdory všemu mě pohled na batolící se dvouletý špunty začíná dojímat. Jak stojí na vratkých nožičkách a pak se hroutí na své rodiče a válejí se po nich. A ten smích…

Asi nezbývá než doufat, že by to dítě bylo po mamince.

Hlavně když bude zdravý!