Tady se lidi nežerou! Melanésie - Fotoblog

“Dva mě drží za ruce a třetí vší silou táhne za vlasy kamsi dopředu. Polonahý ženský a haranti kolem ječí a natahují po mně ruce. Začínám mít neblahý pocit, že na těch výhružkách o mém sežrání přece jen něco bylo…”

Takhle nějak podobně mohly končit deníky evropských mořeplavců, kteří se doplahočili k Vanuatu ani ne před čtyřmi sty lety. Dnes už se domorodci sice tváří poměrně mírumilovněji, ale stejně si můžou být jistí, že já jim na ty jejich usměvavý ksichtíky nenaletím. Vzpomínaní na starý dobrý časy budeme radši udržovat jen v teoretické rovině...

...nevím, jestli místní tak úplně chápou rozdíl mezi teorií a praxí... K něčemu se schyluje. Divoši vylízají zpoza stromů a šikují se…

…pak zapálí oheň a začínají tančit… Dnes oběd asi nebude!

…žít v pralese byla vždycky asi docela dřina. Banány a kokosy mohly být docela fajn, ale za chvíli omrzí. Taro je hnusný nepředstavitelně. A zásoby lidských stejků v okolních kmenech taky nebyly nevyčerpatelný. Nehledě na to, že jejich získávání s sebou asi vždy neslo drobnější rizika. A tak nebylo divu, že každý dospívající mladík musel dokázat, že neni žádná třasořitka a že se na něj kmen může spolehnout.

Důkaz odvahy spočíval v tom, že jste si na nohy naplivali jakousi speciální rozžvýkanou rostlinu a pak jste podle pokynů náčelníka poskakovali po rozpálených lávových kamenech a zbytek kmene se radoval a byl šťastný za vás. Teď si asi říkáte, že souboje s nákupními vozíky u regálů v sámoškách jsou nesrovnatelně nebezpečnějším a určitě víc vzrušujícím adrenalinovým sportem a pádnějším důkazem dospělosti. Zvlášť pokud vám za patami oddechuje čiperná důchodkyně. Ale zkuste se vyslíct, den běhat nazí po pralese a pak ještě skotačit na rozžhavených uhlících…

Opouštíme prales a najednou jsme v jiném světě. Ujíždíme jen pár kilometrů a v čase se přitom posouváme o dvě stě let dopředu. Podivná směsice evropského vlivu a zdejší chudoby může na chvíli vypadat až romanticky…

Snažím se ubránit pocitu, při kterém mi začíná tenhle skok do jejich světa připadat jako procházka oázou klidu a bezpečí před neustále vyzvánějícími telefony, troubením aut a horou splatných složenek.

Romantiky tu ale moc není. Jen každodenní úkoly a stereotyp, který vás neopustí až do smrti, protože máte téměr nulovou možnost to jakkoliv změnit.

Šance, že odtud vypadnete a jednou objedete celý svět, ochutnáte šneky v Paříži, sýr v Holandsku a uspořádáte pro kamarády bárbekjů na pláži v Sydney anebo v San Francisku, je tady asi tak vysoká, jako že se naučíte číst…

Dalších pár kilometrů a dalších dvě stě let. Jsme ve městě…

Ve městě najdete všechno, o čem jste přesvědčení, že k životu potřebujete. Potkáte tu taky řadu lidí, za kterými se otočíte…

…a taky řadu lidí, za kterými se radši otáčet nebudete…

Jedno vás tu ale překvapí. V hloučcích postávající melanézané, kteří na první pohled vypadají děsivě, a vy jen čekáte, kdy vytáhnou bouchačku a oberou vás i o zlatý zuby, vás s úsměvem už z daleka zdraví a křičí: “Bula, bulaaa!” A i vás to donutí se usmát...

…a ten neuvěřitelný optimismus a radost ze života vám vlije energii do žil.

Jsem sežvýkanej a polámanej z věčnýho natřásaní na zdejších cestách a najednou i tak nějak spokojenější a šťastnější, že vůbec jsem…