Svlíkat se nebudu a líbat už vůbec ne!

Vím, že mi za lopatkami neraší křidýlka a že mé fyzické proporce zhruba odpovídají průměrné lidské bytosti. Jenže to ještě neznamená, že se budu na veřejnosti obnažovat na požádání. Prostě se stydím. A nerad se svlíkám!

Není to dávno, co jsme si s Žofií hrávali v křoví pod okny našeho domu na maminku a tatínka. Hra to byla poměrně pitomá, ale Žofie patřila k nejhezčím holkám ze třídy a těm se nikdy neříká "ne". Jednou, když jsme zrovna byli uprostřed přípravy večeře pro našich deset dětí, ale přišla s tím šíleným požadavkem: „ukaž mi ťutínka!“

Chvíli jsem zmateně stál a snažil se přijít na to, co se po mě vůbec chce. Pak jsem udělal jedinou věc, kterou jsem udělat mohl. Naše manželství jsem okamžitě ukončil. Mé zásady se ukázaly silnější než Žofiiny pomněnkove oči!

O několik týdnů později jsem však o ně přece jen málem přišel. Ani za zlatý tele bych nedokázal vysvětlit, jak zrovna já jsem mohl s Žofií a Katkou skončit na půdě.  Navíc úplně sám. Úplně nepřipravený.

Obě na mě koukaly, jakoby se před nimi právě zhmotnil Ježíšek. Já byl v šoku snad ještě víc! Byl jsem si téměř jistý, že to celé je jen hloupý a nepovedený vtip a že za zády mi z nějaké skříně vyskočí šklebící se Horáček. Všude ale bylo ticho, jen z dolních pater školní družiny doléhalo řičení našich vrstevníků lačnících po likvidaci učitelského sboru. „Tak jsem tady…“ pronesl jsem důležitě a v ruce žmoulal papír se vzkazem, který mi poslaly.

Vůbec jsem netušil, co ty dvě po mě můžou chtít. Žofii jsem se od jisté chvíle raději vyhýbal, a co si budeme nalhávat, ona po mé společnosti taky nijak neprahla. Katka by za jiných okolností docela ušla… ale se Žofií jsou nejlepší kamarádky a navzájem se posledních pár dní předháněly, která mým směrem vrhne opovržlivější pohled.

„Tak já teda zase pudu…“ zhodnotil jsem situaci a měl se k odchodu.

„Nechoď! Počkej! Žofka ti chce ukázat, jak se naučila skákat přes švihadlo!“ vykřikla Katka a donutila Žofii přes něj jednou demonstrativně skočit. Pak ho podaly mě.

Zmocnily se mě pochyby, jestli se můj vztah k ženám vyvíjí správným směrem. Minulý týden jsem absolvoval rande s Lenkou a byl nucený si hodinu házet míčem. Dnes na mě jdou se švihadlem. Co bude zítra? Vyšívání?

A to ani nemluvím o tom, že vůbec nechápu, o co tu jde.

Ženám asi nedokážu odporovat s dostatečnou razancí. Za chvíli jsme skákali přes švihadlo všichni tři. Během pěti minut jsme byli uřícení, pot z nás tekl proudem a sotva jsme popadali dech. A pak se to stalo! Katka odhodila švihadlo a začala si svlékat svetřík. A po ní i Žofie. Během chvilky a naprosto bez varování tam najednou obě stály jen v podvlíkacích tílkách. Zachvátila mě panika. Nečekal jsem ani minutu, vyděšený se otočil na patě a rozběhl po schodech dolů.

Se silami v koncích a o jedno patro níž jsem se ohlédl, abych uviděl, jak Žofie a Káťa berou schody po dvou a jsou mi v patách. A v tom jsem narazil do něčeho měkkého, odpružil se nazpět a přistál s impozantím skluzem na zadku. Nade mnou se klenul pár mohutných ňader a za nimi vychovatelka Bláhová, madam při těle a v téměř důchodovém věku. V očích jí zaplál válečný oheň Amazonek. Zhluboka se nadechla a asi mi chtěla něco nepěkného sdělit, ale v tom si všimla, jak několik kroků od nás brzdí mé upocené a polosvlečené pronásledovatelky, a zaváhala. To mi poskytlo pět vteřin potřebných k tomu, abych vyskočil opět na nohy, zoufale ze sebe vyhrknul: „ale já se svlíkat nechci!“ a běžel domů. Jako o život. Jako Forrest Gump. Jako obvykle jen v papučích.

Cestou k domovu jsem byl kupodivu nejvíce roztrpčen nad ztrátou svých tenisek. Pokud se mi je nepodaří najít, čeká mě nakupování s mými rodiči a tomu bych se skutečně rád vyhnul. Vždy mě totiž postaví doprostřed toho nejrušnějšího hadrářství, vyhrnou mi tričko až pod bradu a na nejbližší prodavačku křiknou: „máte tady něco na něho?“ a otřesená slečna při pohledu na polonahé dítě jen polkne odpověď: „na něco takovýho tu nic nevedeme, ale možná by snad pomohly pilulky proti početí“. A ano! Obnažený bych skončil nejspíše i v obuvnictví!

A do toho všeho ještě ta srážka s vychovatelkou! Příští den musím podniknout nájezd na babiččiny pivoňky a pak se dostavím k madam Bláhové s patřičnou omluvou. Vrhnu na ni svůj stokrát trénovaný pohled ve stylu „neubližujte raněnému ptáčátku!“, strčím jí květiny pod nos a vyjádřím pohoršení nad svým nevhodným chováním. Slíbím jí, že se to již nebude opakovat. Doufám, že to nepochopí jako snahu o korupci, a že mě dál bude považovat za citlivého a hloubavého chlapce.

A potom se odeberu na hřiště u školy, kde mám domluvenou schůzku s Nádeníčkem a tam si vyjasníme problematiku na téma „Žofie“ a úspěšně si vyrazíme několik zubů.

Ze zamyšlení mě vytrhnul zvonek.

Za dveřmi stála Katka a domáhala se vstupu.

Později ten večer jsme seděli na větvi staré třešně nad dědovou králikárnou. Sledovali jsme, jak slunce mizí za kopci, barví červánky do ruda a posledními paprsky zlatí listy stromů. Katce se za ušima houpaly dva páry červených třešní. Už z ní nešel strach. Ani když se naklonila blíž, chytla mě za ruku a dala pusu... mou úplně první.