Rudým peklem australského středu - Fotoblog

Když se vteřinová ručička zastaví a chvíle od posledního nádechu se stává nesnesitelně dlouhou, vše ztrácí barvu, zvuk a nakonec i smysl…

Pak zničehonic najdu sám sebe stát uprostřed města na soutoku dvou vyschlých řek. Zní to tak nesmyslně! Ale taková je Alice Springs. Ztracené město uprostřed pouště…

Snažím se odtud dostat pryč. Ale všechny silnice vypadají stejně. Táhnou se přímo k obzoru, bez zatáček a ohybů.

Za krajnicí mezi žlutými drny trav tak jako krev proudí rudý písek. Vpíjí se mi do očí, za nehty i do úst. Náhle někdo třese mým ramenem. Směje se nahlas a od ucha k uchu. Tankuje mi plnou a stále povídá. Nad barem má zdi polepené fotkami lidí, kteří tudy prošli. Barrow Creek je jako přestupní stanice. Dál musím sám. Zpátky už to nejde.

Zorničky očí se mi opět zúží do pruhu asfaltu, který ubíhá pod koly a žene mě stále vpřed. A když už mám pocit, že déle se nedá vydržet, kdosi přes cestu rozhodí žulové balvany ve tvaru koulí… Devils Marbles. Jakoby sám ďábel si tu hrál…

Dál je to jako ve snu. Tisíc kilometrů v úmorném horku rozpustím do tavících se pneumatik a téru. Jako maják na obzoru láká mě červená zář hory Uluru. Zavřu oči. Jen na chvíli…

Nad hlavou slyším šumění korun staletých eukalyptů. Opodál v tůni smočil svá křídla ledňáček. Tohle je Uluru, domov Mimies. Žijí za kameny, pod kůrou stromů a za povadlými stébly trav. Každý večer zpívají o odvaze žít a touze projít zemí tak daleko, kam až můžete a pak ještě dál...až ke hvězdám.

Za ranního rozbřesku se skála před mýma očima rozzáří. Její povrh je hladký, jakoby pokrytý rzí. Neodolám pokušení a zkouším zaklepat. Se strachem čekám, že se pod mými prsty ozve kovový zvuk, pak něco uvnitř klapne a zarachotí a celá hora se jako zapomenutá kosmická loď vznese a odletí. Slyším však jen vítr a křik vyplašeného krkavce.

Nikdy jsem se v životě necítil tak ztracený jako mezi skalami Kata Tjuty. Ticho je tu těžké... až hrozivé. A pak najednou jako v hypnotickém tranzu sleduju, jak s ladností sobě vlastní pták prořízne nehybnost času jediným mávnutím křídel.

Přidám do kroku…

…jen proto, abych se opět zastavil. Přede mnou se vlní v tanci odsouzeném k věčnosti zkamenělé duny prastaré pouště. Kdysi zlatý písek přestal proudit a ztuhnul do tvaru rudých skal…

Kings Canyon je jako obrovská brána do nového světa. Mezi rozpálenými kameny, bez vody a pod nepřátelským sluncem zoufale hledám kousek stínu. Ale někdo tu byl dřív…

Na místě, kde to nejméně čekáte, zajatá v pevném objetí skal, je ukrytá Rajská zahrada. Palmy mi nad hlavou rozprostřou své široké listy a pod jejich kmenem konečně chce se mi spát…

Zdá se mi o zemi dál na sever. O obloze tak vysoko nade mnou. Pláních rozprostírajících se až tam, kam jen oko dohlédne. Tohle přece není peklo. A není to ani sen. Ta zem je skutečná. 

…ta zem, kde se lidem otevírá Ormiston Gorge se svými skrytými tůněmi…

...a kde na jemném písku na dně kaňonu mi přiběhne dingo popřát dobrou noc.