Pamela, svaly a švestkový knedlíky

Nikdy jsem netušil, že oženit se může být zdraví škodlivý. Ženský nejsou to, co kdysi. A já už vlastně taky ne…

Na mém břiše se už dávno nerýsují čtverečky pevných svalů a na váhu stoupám opatrně a pro jistotu jenom ráno. Jsem živoucím důkazem toho, že láska prochází žaludkem. V tomto ohledu mi manželství vůbec nesvědčí.

Vše jsem ale považoval za normální a celkem běžné příznaky evoluce, kdy se z divokého singla stává ochočený a zodpovědný tvor rodinný. Svým novým zjevem jsem se vůbec nevzrušoval. Vždyť mi bylo dobře.

Má ješitnost se ale otřásla v základech, když jsem se jednoho večera důstojně nesl z koupelny a přitom nenápadně ukazoval manželce přehlídku svých bicepsů, tricepsů a pentacepsů.

“Vypadáš, jako by tě někdo zbouchnul, zlato!” vyslovila to pomalu a vyzývavě na mě mrkla.

Víte, oplývat sklony k různým druhům předeher je sice věc dobrá, ale hrdost mám jenom jednu. Od té doby jsem se pohyboval po bytě zásadně oblečený a tajně spřádal plány, jak se dám do sportování, zhubnu a zase budu ten svalnatý krasavec, jako kdysi… No dobrá! Přeháním… Krasavec ze mě už asi nebude, ale aspoň zhubnout bych mohl!

Jenže kdyby se tak člověku chtělo. Běžet kamsi několik kilometrů jen proto, abych se zase oklikou vrátil, je nuda. Lopotit se s činkami v posilovně, kde kolem mě všichni hekají, prohlíží se v zrcadlech, a krasotinky flirtují s naolejovanými svalovci a o mě ani nezavadí, mě taky nebaví. Dlouho se tedy zdálo, že zůstane pouze u nenaplněných přání a pouhého teoretizování.

Tím bodem zlomu a poslední kapkou bylo, když jsem se vracel z oslavy něčích narozenin, připadal si jako anakonda, která právě polkla antilopu i s kopýtky. Plný zoufalství jsem hledal nějaký strom, kam bych se zavěsil a následující dva roky v nehybnosti trávil.

Následující večer jsem vyrazil. Do uší mi Majkl Džekson hystericky povykoval: “juu nou ajm beeed… ajm beeeeed” a já ze strachu zrychloval a běžel, držel rytmus, jen co noha nohu mine…

Ať už to bylo náhlým nedostatkem cukru v krvi anebo uvolněnou adrenalinovou lavinou, najednou jsem viděl sám sebe, jak běžím s Pamelou z pobřežní hlídky v červených plavkách po pláži, silikonové krásky omdlévají a Házlhof vztekle závidí. Pod přívaly nadšení jsem se dral časoprostorem. Hlavní bylo zůstat odhodlaný a nepolevit. “Vydrž Michale! Běž! Máš na to!“ Cítil jsem, jak ze mě nadbytečná kila odstřelují nadsvětelnou rychlostí. Byl jsem na sebe hrdý!

Až jsem dostal chuť nějak se odměnit...

Dal bych si knedlíky…

Švestkový…

Anebo pralinky...

A vanilkový rohlíčky...

A stejk!

Asi budu muset chodit běhat častěji! Snad z toho moc neztloustnu...