O mládí v hajzlu a bublinách, které nikdy neprasknou

Můj život se dostal do fáze, kdy mi bylo jasné, že mé mládí je s konečnou platností definitivně v háji. Žádné vyhlídky! Žádné ušlechtilé cíle! Nic! A to mi táhlo teprve na čtrnáct.

Přitom léto tehdy začalo tak skvěle. Přímo poeticky! Holkám se během slunečných dní sympaticky prohlubovaly výstřihy, zkracovaly sukýnky a já na nich mohl oči nechat. Pod vlivem propukající puberty jsem byl bytostně zabrán do objevování do té doby netušených krás přírody. Ke své bezbřehé lítosti jsem ale také začínal chápat, že příroda obdařila krásou snad každého kromě mě.

Žádný hezounek jsem nebyl, dívky měly s pohledem upřeným na mě k romantickým mdlobám daleko a při školním fotografování jsem byl vždy decentně odsouván do zadních řad. 

Jakoby to samo o sobě na jednoho člověka nebylo málo, byl jsem z celé třídy nejmenší. Dokonce i krasavici Smolíčkové, která bydlela na stejné ulici jako já a jejíž přednosti byly patrné snad všude, ale ve výšce vzrůstu určitě ne, jsem byl jen po prsa. Což o to - výhled jsem neměl špatný, ale v takovém postavení se s jakýmkoliv respektem ze strany žen můžete rozloučit. Byl jsem jen pro smích.

A doma to nebylo o moc lepší. Každý večer před spaním jsem zavřený v koupelně dlouhé minuty hleděl do zrcadla, propadal záchvatům zoufalství a nechtěl věřit vlastním očím. Ne, že bych byl vždy překvapený tím, co vidím. Nebo že bych si myslel, že je vše ještě horší než včera. To ne. Já moc dobře věděl, jak na tom jsem a že hůř být nemůže. Jenže některé věci člověk vidí klidně stokrát a stejně nevýjde z úžasu. Všechno bylo na mém obličeji nějak špatně. Jako kdybych Picassovi z obrazu vypadnul.

Nezbývalo mi než všechny své naděje upnout k pubertě. Znáte pohádku o škaredém káčátku, ne? Jenže se proti mně spikly už i vlastni hormony, lépe řečeno - jejich zjevná neexistence, a já nebyl schopný na tváři najít ani sebemenší náznak dospívání. Puberta už by přece v mém věku někde měla být vidět! Stál jsem polonahý před umyvadlem, rozzlobeně se mračil na svůj obraz v zrcadle a tiše si nadával: „Nebo jsem opožděnej? Určitě jsem opožděnej!“

„Rozhodně nejsi normální!“ lakonicky prohodila máma, která se znenadání zjevila vedle mě. „Mazej spát!“

Přikrytý po bradu jsem v posteli pokračoval ve své sebelítostivé estrádě. Věděl jsem, že nikdy nevyrostu a nikdy se nebudu holit. Žádná holka o mě ani pohledem nezavadí. Místo toho budu navždy žít s rodiči, poslouchat, jak se hádají, a pak za trest s babičkou chodit věšet prádlo a ona bude jako obvykle krok za mnou a pronášet svá životní moudra: „Michálku, to takhle věšet nemůžeš. Musíš vše nejdřív protřepat! Slyšíš? Pro-tře-pat!“ a bude sundávat prádlo, které jsem už pověsil, a protřepávat a věšet znovu… Takhle nějak jsem si vždy představoval peklo. Člověk pořád dře a přitom je to marný!

Já musím vyrůst, dospět a osamostatnit se. Jinak se zblázním.

Rodiče mé tápání překvapivě vycítili. Neprodleně se mě tedy s taktností sobě vlastní rozhodli připravit i o zbytky jakýchkoliv nadějí. Pořídili mi brýle. Byly velký, kulatý a naprosto nemožný. Měly jedinou výhodu. Zakrývaly mi téměř celý obličej, takže ve spolupráci s věčně chaoticky rozcuchanými vlasy konečně nebylo z mého líbezného ksichtíku vidět už naprosto nic.

Jenže můj nový zjev neunikl Líkovcovi, vyhlášenému inteligentovi, který pro velký úspěch opakoval jeden ročník už snad po padesáté. Okamžitě jsem byl překřtěn na Harryho Pottera, čehož se následně chytil i zbytek milované třídy. Jediné štěstí bylo, že následovala hodina biologie, ve které nám naše něžná profesorka pustila výchovné video se záběry smečky kopulujících lvů prokládaných výstřiky krve ze za živa požíraných antilop. Ve třídě to šumělo vzrušením a konečně se začalo řešit něco jiného než originalita mého nového zjevu.

Nadšení ze sexuálních orgií ale netrvalo věčně. Za chvíli u mě opět stál Líkovec a za hlučného skandování spolužáků se dožadoval kouzel. Tehdy jsem si s hrůzou uvědomil, že blbost je skutečně nakažlivá. Neprozřetelně jsem si dovolil odpovědět, že čarovat neumím a kdybych uměl, tak první, co mu vyčaruju, by byl nový fungující mozek.

Domů jsem odcházel s podlitinou kolem oka, natrženým uchem a poznámkou v žákovské knížce.

Naštěstí letní prázdniny na sebe nenechaly dlouho čekat a já byl rodiči deportován léčit si svoji pocuchanou nervovou soustavu na letní tábor.

Zpočátku vše vypadalo jako volné pokračování mých všedních útrap. Opět jsem byl nejmenší. Opět mi říkali Harry Potter. A ani pod nánosy týdenní špíny jsem se necítil nijak hezčí.

Navzdory tomu všemu se ale stejně něco změnilo. Najednou jakoby bublina, kterou jsem si stavěl kolem sebe, praskla a já za ní spatřil pár smějících se holčičích očí. A snad díky nim jsem pomalu začínal zjišťovat, že svět se netočí jen kolem mě a mých bezpočetných chyb. Že ne všichni lidé jsou na světě jen proto, aby mi ztrpčovali život, a že ani já jsem se tu nevyskytnul, aby se oni měli do koho strefovat.

Pozvolna jsem začínal přicházet na to, že svět má přece jen něco do sebe.

Jen je potřeba naučit se dívat…

Ale abychom nekončili příliš melodramaticky - člověk se nemění a navíc některé bubliny se zdají věčné.

A tak i když mi táhne už na třicet, stále každé ráno stojím v rozpacích před zrcadlem, zdráhám se uvěřit svým očím a přeju si, abych konečně dospěl a dostal rozum…