O hradech z písku a hebkých dlaních jejich ničitelek

Tahle vzpomínka na zapomenuté radosti je věnována všem Eliškám a odvážným budovatelům hradů z písku, vzdušných zámků a podobných životních nezbytností...

Ta úplně první, nejprvnější byla Eliška. Měla zlaté vlasy a copy si vázala růžovými mašlemi. Scházívali jsme se v parku blízko našeho domu. Já v pískovišti stavěl hrady a ona mi je se smíchem bořila. Byla to láska na první pohled. A jistě by trvala navždy, jenže Eliška jednoho dne zmizela…

Aby mě drazí rodičové přivedli na jiné myšlenky, rozhodli se své jediné dítě umístit do mateřské školky. A musím říct, že to byl  úspěch od samého začátku. Vydržel jsem tam bulet překvapivě jen první dva dny. Vychovatelky jsem upřímně nenáviděl, ony ještě upřímněji nenáviděly mě a pro všechny bylo nejkrásnějším okamžikem, když mě vysílené na konci dne předaly do milující náruče mé matky.

Během pár dní se vše ale změnilo. Po pozření vydatného nákladu ztvrdlého hovězího masa pečlivě ukrytého pod kopečkem vařené mrkve a brambor jsem byl odvelen do místnosti, kde se provozovala jedna z nejvíce vzrušujících činností: “polední klid”. A tam jsem ji uviděl poprvé. Křehká blondýnka s pršáčkem a obrovskýma modrýma očima stála na své posteli a tloukla bagrem dotírajícího Horáčka po hlavě. Jmenovala se Alžběta Močičková a já se podruhé v životě zamiloval.

K mému obrovskému překvapení jsem jí ani já nepřipadal příliš odpudivý. Mou společnost snášela poměrně klidně i bez toho, aniž by po mně musela vrhat jakékoliv předměty jako po ostatních. Netrvalo však dlouho a naší vzájemné náklonnosti si všimli ostatní. Pošklebující se dítka nás obklopily a posměšně spustily: „Motyčka kočička, Močičková kočičková!“ Už jen proto, že jejich skandování bylo textařsky neuvěřitelně ubohý, si situace vyžadovala ráznou odvetu. Kolega Horáček, který stál nejblíž a hýkal ze všech nejhlasitěji, proto dostal jednu demonstrativní do zubů. Zbytek pricmrndávačů se okamžitě rozprchnul a chvíli po nich i naše láska.

Když jsem za pár let konečně dospěl a všem dokázal, že nejsem retardovanej, umím zazpívat „skákal pes přes oves“ a nakreslit čtvereček, byl jsem s fanfárami přijat na základní školu. Mé trápení s ženami se však ještě prohloubilo. Hned první den jsem padnul do osidel kudrlinek spolužačky Srnečkové. Obdivoval jsem její sbírku barevných pastelek, způsob, jakým dokáže vznešeně sedět v lavici, a její ladnost, když psala písmeno „A“. Od té doby patřily prolízačky ve tvaru eskymáckého iglú za školní družinou jenom nám.

Přehodnocení vztahu k ženskému pokolení nastalo, když mě ve druhé třídě ctěné rodičovstvo přihlásilo do Javorníčku. Takovou potupu si nedokážete představit. Já, vrchol mužnosti, který byl zvyklý rozdávat i přijímat rány na bitevním poli fotbalového hřiště, který se cítil na vrcholu blaha zaliskaný od hlavy až k patě blátem a s koleny pokrytými krví, jsem byl najednou nucen vzít na sebe moravský kroj a tančit. A jako kdyby to samo o sobě nebylo málo, musel jsem tančit s holkama! To jsem prostě nesnesl. Hrát si na doktory je věc jedna. Ale provozovat s nimi tyhle směsný pohyby?! A ještě k tomu před zraky cizích lidí!? To rozhodně ne! Razantně jsem dal doma všem na vědomí, že končím!

Pošramocené sebevědomí jsem si léčil návratem k fotbalu a na holky zanevřel. Staly se pro mě pouze nedůležitými fanynkami za postranní čarou. O to větší bylo překvapení, když mi došlo milostné psaníčko od spolužačky Koníčkové. A jelikož nebylo první a šlo už vážně do tuhýho, začal jsem se v jedenácti chystat na své první rande. Navštívil jsem holiče, tátovi ukradnul vodu po holení, vzal si to nejlepší tričko s Mikimausem, které jsem měl, a šlo se.

Čekala mě na hřišti. Nesměle jsme se pozdravili a pomalu se k sobě přibližovali. A pak to začalo. Mé „poprvé“ …

“Máš?” zeptala se s výrazem překupníka drog.

“Mám!” odhodlaně jsem přikývnul.

“Ukaž!” rozkázala a přiblížila se o krok blíž.

Nesměle jsem strčil ruku do kapsy a pomalu z ní vytáhnul tenisák…

“Dobrý!” spokojeně pokývala hlavou a vzdálila se.

Následující okamžiky mám trošku v mlhách. Jen nejistě tuším, že jsme tenkrát stáli od sebe asi dvacet metrů a házeli si míčem. Nemluvili jsme. Jen jsme si házeli. Celou jednu hodinu, než z nedalekého křoví vylezla Koníčkové maminka a naše rande ukončila. Když nad tím zpětně přemyslím, asi to bylo štěstí. Jinak bychom si tam házeli ještě dneska a já bych přišel o letní prázdniny a o spoustu dalších zážitků…

O letních prázdninách jsem totiž jezdíval na chatu na Vysočině, kde se moji nejoblíbenější činností po několik týdnů stávalo flákání se u rybníka a sledování sousedovic Adély. Nosila dvoudílné puntíkaté plavky a všichni kluci na ní mohli oči nechat. Říkám vám naprosto upřímně, že Adélčino poprsí bylo v širokém okolí pojmem a jen málokdo si nechával ujít její úchvatné šipky z místního mola.

Pak ale přijela má kamarádka ze skautského oddílu. Říkala mi Vlku a já ji zbožňoval. Adéla mi od té chvíle mohla být ukradená i s těma jejíma puntíkama.

Následující večer se pět dobrodruhů mačkalo v malém stanu pod kuchyňským oknem naší chaty. Teorii jsme měli načtenou z příruček a chvěli se nedočkavostí, až se setmí. Moc dobře jsme věděli, že nic z člověka neudělá skutečného zálesáka tak rychle jako noc strávená kempováním v divočině. Byť by ta divočina byla vzdálená jen pár kroků od domu nacpaného tlupou neromanticky starostlivých rodičů.

Poslouchali jsme vítr v korunách borovic a vyplašeně nadskakovali při každém podezřelém zvuku. Byli jsme zachumlaní ve spacácích, bylo nám horko a báli jsme se. V myšlenkách jsem si opakoval základní poučky správného skauta, když najednou jsem se dotknul něčí ruky. Byla hebká, jemná a já moc dobře věděl, komu patří. Plný strachu jsem jí opatrně prsty přejel po dlani. Ona můj pohyb opětovala. Nesměle a lehce…

...a můj svět byl opět vzhůru nohama…