Můj kocour se mnou nemluví

Chápu, že mnoha lidem může dobrovolný život s kočkou v jedné domácnosti připadat jako projev lehkého pomatení smyslů. Když někdo navíc ještě začne vést řeči o tom, jak se s ním jeho kocour odmítá bavit… už vidím, jak si prstem ťukáte na čelo!

Bez ohledu na to, jak trapně to zní, stále věřím, že může být i hůř. Znám například řadu lidí, kteří by odpřisáhli, že jejich pes a kočka si s nimi povídají a že jedině oni jim skutečně rozumí.

Já vím stoprocentně, že můj kocour mi nerozumí!

A když chce, dokáže si se mnou i nepovídat!

K těmto činnostem se obvykle snižuje ve chvílích, kdy mě touží za něco potrestat. Důvod si vždy najde. Buď se mnou nemluví proto, že jsem přišel pozdě z práce. Nebo že jsem celou noc nebyl doma.  Anebo jen proto, že jsem se mu o víkendu dostatečně nevěnoval a raději se sobecky díval na připitomělý hokej v televizi. Když se dopustím některé z podobných ohavností, kocour se doslova nafoukne a demonstrativně mi začne dávat najevo, jak moc se se mnou nebaví a jak strašlivě mu jsem ukradený. Sedí celý den na okně, kouká ven a zarytě mlčí.

Taky se mi vyhýbá. Když vejdu do místnosti, okamžitě odchází. V poslední době mívám dokonce pocit, že se při tom naučil už i vzdychat…

Vlastnictví tohoto výjimečného tvora, který je schopný urazit se doslova na počkání, můj život prostě neuvěřitelně obohacuje. I mladší sestřička mi pak připadá jako pozlacený andělíček.

Nicméně tichá domácnost má občas i své kouzlo. Z počátku jsem rád a užívám si, že se se mnou nikdo nepere o křeslo v obývacím pokoji, neplundruje mi ibišky a nevyluzuje podivné zvuky pod postelí, když si chci číst. Jenže po chvíli je cítit, jak ticho těžkne a já se začínám cítit provinile. Přemýšlím, jak z toho ven. Spraví to, když si od srdce promluvíme? Nebo ho mám zavézt ke kočičímu psychiatrovi? Nebo mu vyhrožovat, že na místní základní škole v kabinetě přírodopisu mají nedostatek vycpaných kocourů? Možná by zabralo, kdybych si kleknul na kolena a škemral o odpuštění…

Asi vážně nejsem normální!

A určitě jsem na tyto hlouposti už starý. Copak není život příliš krátký na to, abychom se s kocourem jen navzájem probodávali napruzenými pohledy? Dny ubíhají stále rychleji, nikdo z nás nemládne a já nechci jednou litovat těch zbytečných hodin ticha.

Proto to řeším rychle! A násilím! Kocoura pronásleduju po celém pokoji. Vidět mě někdo ze spolku pro ochranu zvířat, jak honím nebohou kočku, tak to asi nevysvětlím.

Po tuhém boji nakonec přece jen vítězím, kocoura odchytávám a nastává fáze mučení - bez slitování ho šimrám na ťapkách. Matýsek se pomalu zapomíná tvářit, že podstupuje největší potupu, která se mu v životě udála, potichu přede a nenápadně mi odpouští.

Připadá Vám, že to dnes není úplně jen o kočkách? Že Vám to připomíná někoho z blízkých? Tak na co čekáte?! Běžte si hrát. Trapte je a mučte! Vždyť každá vteřina je tak drahá…