Když trapnej, tak jedině v trenkách s růžovými medvídky

I když se to na první pohled může zdát, tento blog opravdu nevzniknul za účelem všem dokázat, že jsem naprostý debil. Vše to byla jen souhra okolností a snaživosti jednoho kocoura…

Bylo krásné podzimní ráno. Zataženo, asi mínus padesát stupňů a ve zprávách varovali před blížící se vichřicí. Přes to všechno anebo možná právě proto mi bylo dobře. Měl jsem před sebou vidinu v klidu a teple strávené soboty. Doslova jsem se těšil. Beze spěchu jsem si udělal snídani, začal číst noviny a užíval pohody a ticha… Až nezvyklého ticha. A v tom mi to došlo! Žádné kočičí kvílení v šest hodin ráno. Žádný teror a domáhání se jídla a veškeré pozornosti a péče. Dnes ráno bylo v bytě naprosté ticho. Že by Matýsek onemocněl? Začal jsem panikařit a jako smyslů zbavený pobíhal po pokoji. Hledal jsem pod gaučem, pod postelí, za skříněmi… i do ledničky jsem nakouknul. Dokonce ani ve vaně nebyl. Kocour zmizel.

Vyběhl jsem na chodbu domu. Čtyřmi patry jsem proletěl jako blesk. Když jsem schodiště zdolával asi popáté, jen jsem se šinul zmožený úzkostí a fyzickým vyčerpáním. Kde ten zatracený kocour může být? Rozhodl jsem se ještě jednou prohledat byt. Přicházím ke dveřím, mačkám kliku a… jejda! Někdo si zabouchnul dveře. Smutně se držím kliky a měním se ve ztělesněnou bezradnost. Když si odpustím popis mého tehdejšího psychického stavu, situace byl následující: na chodbě domu, kde kromě mě v té době ještě nikdo nebydlel (byla to čerstvá novostavba) jsem stál v osm hodin ráno, sám, bez klíčů, jen v trenkách a tričku s krátkým rukávem. Cokoliv, co by vám přišlo na mysl, že by mi v té situaci mohlo pomoct, jsem prostě neměl.

Naštvaně jsem seděl na schodech a přemýšlel. Nápad, že bych předstíral nadšeného sportovce a polonahý proběhl městem k bytu mé sestry, jsem vzhledem k již zmíněným mínus padesáti stupňovým mrazům a mým supermoderním trenýrkám s růžovými medvídky zavrhnul. Zdrcen vlastní blbostí jsem si předsevzal, že až zase příště půjdu hledat Matesa, nezapomenu si nejdříve sbalit stan, zimní oblečení a krabičku poslední záchrany. Anebo by stačilo nezapomenout si ty klíče… Anebo nechat kočku kočkou a dát se na akvarijní rybičky…

Další nápad skončil také nezdarem. Za dveřmi na ulici jsem zahlédl jakousi babičku zabalenou v kožichu. Až příliš pozdě mi došlo, že nebylo zrovna nejšťastnější vyrazit na ni z domu bez varování a ve spodním prádle. S třesoucím se člověkem, který je očividně v šoku a stále koktá něco o bezbrannosti a zoufalství, toho moc nepořídíte.

Teď už mi zbývalo jen chodit od domu k domu a zvoněním na zvonky bojovat o své přežití. Jen obtížně budu někomu vysvětlovat, jak je možné, že okolní domy byly stejné jako ten, ve kterém jsem bydlel já. Tedy krásné, nové a bez lidí. Ale bylo to tak! Nemělo smysl zvonit jen na jeden byt. Mačkal jsem všechna tlačítka, která jsem našel a modlil se, ať je někdo doma. Až konečně u jednoho vchodu se z repráčků ozval lidský hlas: „No co je!?“

Nevšímal jsem si zjevné rozmrzelosti mého potenciálního zachránce a zimou chvějícím se hlasem jsem začal: „Mám problém…“

„No to vidím! Mám tě na kameře. Co chceš?“

Na vtipy jsem skutečně neměl náladu. Rychle jsem mu převyprávěl, co se mi stalo. On mě ujistil, že zavolá zámečníka, ale že ať se nezlobím, dovnitř mě nepustí… A tak jsem se vrátil na své schodiště a doufal. Trvalo jednu celou hodinu, asi pět nadávek na nespolehlivost souseda, tři sta šedesát rozsudků smrti nad kocourem (každých deset vteřin jedna) a bezpočet projevů zoufalství a bezmoci, než se zámečník objevil. S neskrývaným výrazem pobavení z mého vzezření na mě houknul: „Pěkný trencle, chlapče“, dvakrát klepnul do zámku u kliky a dveře se otevřely do kořán.

„Bude to za dvě stovky!“

S úlevou jsem vklouznul do vyhřátého bytu, kde na gauči s vyvaleným břichem spal kocour. Dodnes mám podezření, že si to kocouřisko přálo mít také tichou a bezstarostnou sobotu. Stejně jako já. Avšak na rozdíl ode mě si to umělo zařídit…