„Chceš luk a šípy anebo radši sestřičku?“

Přesně na této větě mi otec od mého útlého dětství dokazoval svoji genialitu. Když mu kdysi prý rodiče dali na vybranou, příliš se nerozmýšlel. Za pár dní z něj byl indián ozbrojený od hlavy až k patě a beznadějný jedináček.

A tak i já se těšil, že až jednou konečně nadejde má chvíle a budu postaven před stejnou životní volbu, jen na oko se hluboce zamyslím a slavnostním hlasem oznámím své rozhodnutí. Viděl jsem před sebou, jak se vydám na válečnou stezku a všechny ty bitvy, které s bratrancem svedeme ve jménu velikého Manithúa. Viděl jsem obdiv v očích mých kamarádů soukmenovců. Viděl jsem toho hodně, ale nic mě nemohlo připravit na to, co následovalo. Místo indiánské zbroje jsem vyfasoval sestřičku.

Panice jsem nepropadl. Během poměrně krátké doby jsem si uvědomil, že pro správného indiána je kromě luku a šípů naprosto nezbytná i bledá tvář u mučednického kůlu a s tímto zjištěním se už přece jen dalo žít.

Jenže se sestrami je občas potíž. Zvlášť s mladšími. Přivázané u kůlu je pořád držet nemůžete a mé pokusy o její směnu za Horáčkův oštěp také selhaly. A tehdy se ukázala jedna z nevýhod, které vlastnictví sestry sebou nese: ony totiž žalují!

„Ty ses pokoušel prodat vlastní sestru!?“ Máma nade mnou stála a hrozivě mávala rukama. Doživotně jsem byl bez večerníčka.

Tyhle ztracené vzpomínky mi proběhly myslí, když jsem dnes ráno potkal Pavla. Připadal mi jiný. Neusmíval se jako obvykle a nesvěřoval se mi s víkendovými zážitky. Rychle se balil a spěchal.

Jel navštívit svoji sestru, která v nemocnici umírá na rakovinu prsu…

V životě nadejdou chvíle, kdy jste rádi, že jste vlastní sestru neprodali a nezabili. Že jste měli v dětství někoho vedle sebe, kdo stál při vás v bojích s dospíváním i s rodiči. Kdo, i když neuměl hrát fotbal a běhal trapně a pomalu, s vámi prošel pěknou řádkou let. Jste rádi, že ji máte…