O víkendu přijede na návštěvu do Prahy maminka. To znamená dvě základní věci: uklidit a vybrat místo na oběd. Přičemž to první je asi tak tisíckrát snazší.
Uklidit musím z jednoduchého důvodu – aby neměla chuť uklízet sama. Což bude mít stejně – i kdyby se všechno lesklo. Minule to vypadalo asi takhle.
„Dej mi hadr, umyju ti okna.“
„Nechci. Jsi tu na návštěvě. Naschvál jsem ani nekoupil ten přípravek, co jsi chtěla.“
„Tak to jsi mi zkazil víkend.“
Kdykoliv nemám nic na žehlení, na zašití nebo na vyčištění skvrn, je smutná.
Ještě větší alchymie je však výběr restaurací na oběd či na večeři. Ne že by byla vybíravá, to vůbec. Jenže je to zkrátka maminka. Když jsem ji poprvé vzal do Café Imperial na nejlepší svíčkovou v Praze, otevřela jídelní lístek a vyhrkla: „Ježíšikriste!“ V tu chvíli jsem pochopil, že drahým jídlem dojem neudělám. Asi jí i chutnalo, ale viděl jsem, jak u každého sousta myslí na to, kolik desetikorun právě spolkla. A kolik svíčkových by za to bylo v Děláku v Týništi nad Orlicí.
Jenže když už maminka jednou za čas přijede, chcete pro ni jen to nejlepší. Tak jsme pomalu začali zkoušet cizí kuchyně. Vzal jsem ji tedy příště do mexické restaurace na fajitas. „To ti bude chutnat,“ říkám. Když to přinesli a pozřela první sousto, obrátila se na mě: „Ale jo, takový lečo.“
S řeckou restaurací jsem uspěl – jen jsem ji vylekal tím, že tam podávají hummus. Úplný propadák byl naopak na jiném místě kozí sýr. „To takhle smrdí, vždycky?“ Stejně tak už vím další věci:
- Že ji neoslní dekorace jídla na talíři. Takové ty šťouchané brambory vymodelované do komínku či proužky balsamica na okraji talíře.
- Že vždycky na dotaz číšníka „cappuccino? latte? picollo?“ odpoví překvapenému tázajícímu „turka“.
A stejně se nevzdám. Už jsem ji před víkendem přichystal na to, že existuje něco jako sushi. Vím, že se mě určitě zeptá, proč ta okurka zabalená do rýže stojí tolik. Restauraci dopředu vzkazuju, že se nemusí obtěžovat s nošením hůlek k našemu stolu. Vidlička stačí. Asi ani zázvor a wasabi nebudou třeba.
Ale stejně přijdeme. Chci přece pro maminku jen to nejlepší.
