Udělal jsem své první sushi a sezval kamarády. Už ani nevím proč, ale po chvíli, kdy všichni tvrdili, že jim chutná, zaznělo cosi o rýžovém nákypu. Tím jsme se vrátili do mládí a k jídelnám ve školce.
A začali jsme se trumfovat.
Bílá káva se škraloupem.
Mléko v sáčku.
Rýžový nákyp.
Zemlbába.
Buchtičky se šodó.
Dušená mrkev.
Červená řepa.
Fazolové lusky v hnědé omáčce.
Cokoliv v hnědé omáčce.
Tlusté maso.
Jakékoliv maso.
Chleby s paštikou na plastových tácech.
Načež jsme přešli ke skrýším. Klasikou byla bramborová kaše - pod tu šlo schovat skoro všechno. Učitelky se spokojily s tím, že jsme snědli maso, a nad hromádkou nechané kaše mávly rukou. Jen bylo potřeba ji pečlivě rozetřít, aby maso neprosvítalo.
Květináče ve školních jídelnách taky pamatují hodně. A bylo ještě hůř - to když učitelka stála přímo nad vámi. "To poslední sousto už sníš!" Pamatuju spolužáka, který to maso sice dal do úst, ale nespolkl. Když jsme šli po obědě spát, vyndal ho z úst a strčil pod polštář. Jiný si ho zase dal do boty.
Všechny nás ale ve vzpomínkách trumfnul kamarád Mirek. Ten si jednou, už úplně zoufalý, strčil při obědě bramborák do slipů. Vyndal ho až doma.
P.S.: To sushi u mě doma kamarádi snědli. Byť pravda, celou dobu jsem je na očích neměl a květináče jsem nekontroloval.
P.S.S.: Na co ze školních jídelen vzpomínáte vy?
