Ještě nedávno slzy. Aneb Jak tenistky Lucie a Barbora dospěly

Roky jsem psal o tenise a zůstaly mi z toho dvě kamarádky. Málem proti sobě stanuly v semifinále Wimbledonu. Lucie Šafářová a Barbora Záhlavová-Strýcová.

Obě znám víc než deset let.

Barboru ještě z doby, kdy se po zkaženém míči válela vzteky po antuce a na kurtu mluvila hůř než pánové po osmém pivu. To "na kurtu" bych zdůraznil - v soukromí jsem od ní moc sprostých slov neslyšel.

Na první setkání s Lucií si pamatuju přesně. Bylo to při Wimbledonu, kde hrála juniorku a představoval mi ji jiný junior, který si ji vedl za ruku. Tomáš Berdych. Trochu se za něj stydlivě schovávala.

Barbory se tehdy každý ptal, kdy už z místa světové juniorské jedničky něco dokáže i mezi ženami. Zdálo se, že pro to nedělá, co by dělat mohla. Lucie zase za každou cenu chtěla hrát bum bum tenis. Míče zabíjela z míst, odkud zabít nešly. Trpělivost by mezi její vlastnosti zařadit nešla.

Jako tenisový novinář jsem se jich ptal na forhendy a bekhendy. Když už jsem o tenise nepsal, bavili jsme se radši o cestování. Jedné jsem kdysi trochu pomohl se školou (snad už je to promlčené), což mi dodnes v legraci připomíná. Od té druhé jsem si zase kdysi půjčil raketu, čertvě vypletenou, s nově nastříkaným logem. Když jsem jí vracel, řekla: "Moc jsi tomu nedal, vždyť jsi to logo ani neobouchal."

V tomhle se nezměnily. Dostávají stovky gratulací a trpělivě na ně odpovídají. Změna je vidět jinde - dospěly. Barbora začala tvrději trénovat. Možná ji v tom popíchl trest za doping, možná pobyt jejího táty ve vazbě. Lucie se naučila trpělivosti. Než míč zabije, je schopná si počkat. A taky má rozhodně větší paže, než když jsem ji tehdy v tom Wimbledonu poznal.

Obě jsem naposledy před Wimbledonem viděl v Praze při turnaji ve Stromovce, kde jsem se staral o novináře. Jedna chtěla s něčím poradit, druhá se ptala, jestli s něčím nepotřebuju pomoci já. "Ale připomeň mi to. Nám stárnoucím ženám se někdy stává, že zapomínáme," dodala.

Obě tam prohrály v prvním kole. Takže poslední obrázek Barbory před Wimbledonem, který mám, je (snad mi to promine) ubrečený obličej na chodbě před šatnou. A já ji zrovna potřeboval dostat před novináře. "Co jim mám říkat, Marťas?" ptala se a dál u toho brečela.

O to větší radost jsem teď měl z těch slz štěstí. U obou.