Měl jsem minulý týden štěstí na lidi od rány. A to i na místech, kde bych to úplně nečekal. Naštěstí jsem to ne vždy odnesl sám.
1. Byl jsem o víkendu na kurzu sushi. Když se jedna jeho účastnice zeptala, jestli rolky s tuňákem vydrží v lednici a může je jíst i druhý den, instruktor, asi tak ve věku jejího syna, jí odpověděl: "No tak jestli se chcete posrat..." Mnoho dalších otázek od té doby nepadlo.
2. Byl jsem s autem na STK. A byl jsem tam úplně poprvé. Přijedu, vypnu motor, jdu se zeptat pána, který vypadá, že tam tomu velí. "Dobrý den, přijel jsem na STK." On ukáže na mé auto a povídá: "Hmm, vy jste ten, co támhle stojí jako vidle v hnoji?"
"Hezké přivítání," odpovím. On na to: "Buďte rád. Nedávno jsem tu jednoho držel pod krkem."
Asi mylně jsem se domníval, že STK je celkem bezkonfliktní věc. Navíc když tam jako zákazník vezete peníze. Ale nechal jsem si tu historku odvyprávět. "Přijel sem frajer s vypadnutým předním světlometem. Říkám mu, jestli to jako myslí vážně, že s tímhle jede na STK, a on mi odpověděl, že jsem zmrd. Tak jsem mu jednu vrazil."
Od té doby tam radši stojím, jsem zticha, odevzdám devět stovek a poslušně čekám na razítko.
3. Byl jsem i v hospodě. Pozdravím servírku, objednám si, načež ona zamíří k vedlejšímu stolu, kde ji štamgast taky pozdraví: "To ti to trvalo, kurvičko." Budu doufat, že se znají od školky a je to nějaká jejich hra.
4. Byl jsem se taky podívat, jak synovec hraje fotbal. A snad ještě radši než ten fotbal tam pokaždé pozoruju rodiče těch budoucích hvězd. Rozhodčí pískne, zápas začne a oni se dostanou do tranzu. Ne všichni, samozřejmě. Ale někteří dost výrazně - asi ukřivděni tím, že to sami nikdy nedotáhli do Bayernu Mnichov, nebo možná kvůli tomu kelímku piva, co ho drží v ruce a při každém emotivním gestu trochu vylijí. A to i mámy. Takže tam stojím a zaujatě poslouchám, jak tátové fandí svým synům: "Ty vole, ty neumíš vystřelit levou?" Následuje otočení na muže stojícího vedle, asi jiného otce, a poznámka: "To je fakt vůl."
K zážitkům minulého týdne už snad jen dodám, že jsem si chvíli připadal jako jediný na světě, kdo se nijak (třeba na Facebooku) nevyjádřil ke smrti Ivety Bartošové. Tak to zůstane. Vím o tom totiž houby.
